Zrůdnost sociálního státu dokazuje i to, že se jeho obětí stal i tak názorově konzistentní člověk, jakým je bezesporu prof. Klaus. Ach, ta ironie! Jsem přesně ten typ, co zajišuje socanům jejich 20%. Bacha na to!
O jistém Hájkovi, dá se říct, že bílém muži, se vědělo, že se rád napije, že je pro něj alkohol, dá se říct, docela běžnou poživatinou. Nejraději ze všeho měl čistý, ničím neředěný líh. Ale nepohrdl ani rumem či kvalitním koňakem, kterému říkal, kdoví proč, koňáček.
Jednou přišel tento člověk domů, nametený jako vždy.
Sedl si za stůl a začal cosi vykládat, jako by přišel někam na návštěvu, někam, kde je hodně lidí, kteří čekají jen to, co jim řekne.
„Víte, kde je Hanspaulka?“ zeptal se zcela nepřítomných posluchačů a sám si odpověděl, „víte, kde je!
Jak byste to nevěděli?
V této Hanspaulce se nachází vila, která se jmenuje ,Institut Václava Klause‘.
Proč se tak jmenuje, nikdo neví.
Ale dům je to pěkný, dobře stavěný, stojící na skále. Okna jsou vždy čistě umytá, komín vzorně vymetený a zrevidovaný. Pod rozložitou střechou si dělají hnízda vlaštovky.
Vchodové dveře jsou pevné a nanejvýš solidní, jako od nějakého sejfu.
Kdo je vidí, hned si pomyslí: ,To jsou dveře, jak mají být! Za takovými dveřmi se ani obyčejný člověk nemusí bát ničeho!‘
Těmito dveřmi každý den vejde dovnitř vždy o jednoho člověka víc, než kolik lidí z Institutu Václava Klause skutečně vyjde ven.
Jak je to možné, taky nikdo neví.
,Je to tajemství,‘ jak by řekl Halík.
Tak v tomto baráku, v tomto Institutu sedí člověk, věřte nebo ne, který se jmenuje se skoro stejně jako tento barák, totiž Ing. Václav Klaus.
Nevychází vůbec ven, pořád sedí za stolem a něco píše. Jeho tvář je zachmuřená a koutky úst stáhnuty směrem dolů, na čele mu tančí zlověstní vrásky.
Píše, píše, ale najednou psát přestane, a rozesměje se na celé kolo.
,Hihi, haha, hehe!‘ směje se jako by ho Václav Havel lechtal svým knírem.
Z celého toho baráku se seběhnou lidi a vpadnou do kanceláře toho člověka, který se jmenuje skoro stejně jako ten barák.
V čele těchto lidí je břichatý muž, v černém nátělníku a s řídkými vlasy stáhnutými dozadu na první pohled již dosti ohlodanou gumičkou.
,Co se stalo? Čemu se smějete?‘ zeptá se tento muž smíška.
,Směju se sám sobě, hehe!‘ odpoví mu se smíchem smíšek.
,Sám sobě?‘ vykřiknou všichni přítomní strašlivým údivem.
,Nečetli jste Gogola? Sám sobě se směju!‘ zopakuje smíšek.
,Sám sobě? To není možné!‘ vykřiknou opět přítomní.
,Co není možné u člověka, je možné u Klause, hehe!‘ odpoví jím smíšek, a popadaje se za břicho, pokračuje, ,jsem totiž strašný žvanil.
Ano, žvanil!
Jen si poslechněte, co jsem napsal: ,Dnešní příslušník euroamerické civilizace vzývá jako svůj fetiš slovo JISTOTY. Ať se děje, co se děje, jeho základní standardy nesmí být dotčeny. A současný stát mu tyto jistoty poskytuje. Jako spotřebiteli, jako zaměstnanci, jako občanovi.‘
To jsem napsal.
Dvacet roků žiju na erární útraty, mám pěkný důchod, a ještě si nechávám vyplácet sociální dávku, zvanou prezidentská renta.
Sto tisíc měsíčně beru od státu!
A za co?
Za nic!
Ale ať se děje, co se děje, moje standardy nesmí být dotčeny.
Beru sociální dávku sto tisíc měsíčně, a nehnu přitom ani brvou, naopak, mluvím ještě přitom naschvál o krizi evropských hodnot, takový jsem já od narození vykuk, hehe!‘
Smíšek se směje, ale ostatní mlčí jak zařezaní.
Nakonec muž v černém nátělníku vykřikne: ,Havel bral taky rentu! Renta, z hlediska vyššího principu mravního, není zločin!‘
,Hehe!‘ směje se smíšek a luská při tom prsty, ,vždyť to říkám, že jsem jen socka!
Co jsem vlastně pořádného a skutečného udělal?
Neudělal jsem nikdy nic!
A ty seš, Jakle, taky socka!
Seš levičák jak poleno!
Deset roků sis válel šunky na Hradě, ždímal erár, nechal sis to svý brnkání na kytaru dotovat státem.
To by skutečně pravicově smýšlejí člověk, třeba můj syn, nikdy neudělal, takto se nechat živit sociálním státem.
Neměl jsi důvod se usilovně vzdělávat, odvážně podnikat, investovat, měnit obor či bydliště, přicházet s inovacemi. Chceš mít své jisté a o nic nepřijít. Výsledkem však je to, že jsi zakrněl. Za výkonem totiž následuje profit, ale jaký ty podáváš výkon?
Seš odsouzenej k tomu, abys chodil pořád dokola, stagnuješ, upadáš. Jo to, se přesně děje s tebou, Jakle, hehe!‘“
Smíšek se rozesměje tak, že už mu není pomoci.
Muž v černém nátělníku vytáhne jateční pistoli, a řekne: ,Podrž mi ho, Vajgle. Jednou to přijít muselo. Už mu není pomoci. Zaslouží si ale o hodně důstojnější konec než tamten, víš přece kdo, koho myslím, a jemu podobní, nikým nevolení.
Nebýt tady toho, nebyli bychom ani my blechy v kožichu.‘
Jakýsi muž s bradkou obratně nasadí smíškovi dvojitého nelsona a na pár sekund ho znehybní.
Muž v černém nátělníku přiloží jateční pistoli k čelu smíška.
Ozve se rána, a to je všechno.“
Jistý Hájek umlkne a hledí opile před sebe. Nakonec mu hlava spadne na stůl a on usne. Když se probudí, je doma pořád sám.
„Eh, zase jsem ožral jako prase. Kdoví, co jsem zase všechno navykládal,“ pomyslí si a to je všechno.
