Proč jsme se nepoučili z „Poučení z krizového vývoje“ a děláme tytéž chyby?

Pokus pražské kavárny ovládnout naši zemi v parlamentních volbách a poté i v prezidentských se pro odpor zdravých sil nepodařil. Pražská kavárna však okamžitě zorganizovala kampaň v médiích a zesiluje atmosféru zastrašování...

Z vypravování pana Preslera, pamětníka normalizace

            Nebylo mi pořádně ještě ani třiatřicet, když jsem i já dostal předvolání k prověrkové komisi.

            „Co teď?

            Jestli mne vyloučí ze strany, tak je se vším konec!“ chytil jsem se za hlavu, protože jednoho známého ze strany opravdu vyloučili (na vysočanském sjezdu, jak se zjistilo, pro cosi hlasoval, blbec) a od té doby to s ním šlo od desíti k pěti, vyhodili ho totiž z Československé státní banky, kde pracoval a veškeré jeho stopy končily před branami jakéhosi národního podniku v jakémsi zapadlém městečku, jehož jméno jsem do té doby vůbec neslyšel.

            Nakonec jsem se třásl jako osika, takže každému bylo hned jasné, že mne předvolali, že mne to taky čeká, což v mém okolí vzbudilo obrovskou vlnu solidarity.

            Známí, kamarádi, spolupracovníci, ale i docela neznámí lidé mne povzbuzovali, přáli mi, ať mi to dobře dopadne, nebo mi i radili.

            „Určitě odvolejte svůj podpis pod 2000 slovy!

            Manžel to odvolal, vymluvil se, že myslel, že podepisuje dopis pragováků, a nakonec ho ze strany nevyloučili, i když jen o fous!“ doporučovala mi nějaké paní ve frontě u řezníka.

            V jiné frontě, tentokrát u zelináře, mi zase nějaký penzista kladl na srdce: „Až se vás budou ptát, jestli schvalujete okupaci, tak neváhejte ani chvilku a řekněte, že ji schvalujete.

            U nás v ulici bydlel jeden, co k ní zaujal negativní postoj a přišel o rudou knížku natotata!

            No, jo, musíme teď krapet ohnout hřbet, co se dá v naší situaci dělat?

            My si tu naši dějinnou situaci nevymysleli, my si nemáme co vyčítat. Nadechli jsme, nabrali do plic svobodný vzduch, se a teď to budeme muset už zase nějak vydržet.

            Ale dejte na mě, víc jak dvacet roků to trvat nebude.

            Co je to dvacet let?

            Já už se toho možná nedožiju, ale vy ještě ano, toho slastného okamžiku, kdy budeme moct odhodit beze strachu o zaměstnání rudou knížku, kdy si budeme moct pustit pusinku na špacír a pak toho trpce nelitovat.

            Dvacet let, to už je jako zítra.

            Ti, kterým je dnes osmnáct a přišli o všechny naděje, ti budou v nejlepších letech, ani nevíte, pane, jak jim tu svobodu přeju!

            Hlavně neodsuzujte nic bratrského, proboha, jestli jsou vám vaše zaměstnání  a rodina milé!“

            Všechna ta slova mne, přes vážnost mé situace, naplňovala ohromnou pozitivní energií. Třást jsem se sice nepřestal, ale přece se mi jen líp dýchalo.

            „Neboj, to dáš!

            Já tam taky byl.

            Všechno jsem zapřel, Dubčekovu politiku nikdy neschvaloval, od třináctého sjezdu se distancoval, bratrskou pomoc vychválil do nebes, všechno jim odkýval.

            ,Kdepak já a kontrarevoluce, soudruzi!

Já se vždy držel stranické linie budování socialismu bez lidské tváře!’ řekl jsem jim do očí.

A když jsem jim to do očí řekl já, proč bys jim to do očí nemohl říct i ty?

Vždyť je to nakonec pravda, žádná lež!“ dodával mi odvahy ještě ráno toho dne švagr.

A pak, když jsem vkročil do místnosti, v níž prověrková komise vynášela své ortely života či smrti tak, jako kdysi římský císař ukazoval palcem nahoru či dolů, spadla ze mne veškerá tíha a já bez problémů obhájil správnost svého smýšlení.

„Kdyby všichni soudruzi byli jako ty, soudruhu, tak ani žádnou bratrskou pomoc nepotřebujeme,“ pochválil mne nakonec soudruh předseda prověrkové komise a stiskl ruku tak pevně, jak to dokáže jen předválečný člen strany.

„Děkuju, soudruhu předsedo.

Moc vám všem, soudružky a soudruzi, děkuju,“ dojatě jsem děkoval a bylo věru za co, protože čím bych byl bez červené knížky?

„Neboj, soudruhu, ještě nám to splatíš poctivou prací,“ usmál se předseda a plácl mne po zádech, „a tu kravatu si už povol, sakra!

Přece se teď sám neudusíš, když máš ještě celou kariéru před sebou!“

S vděkem jsem si povolil kravatu a vyšel ven, z té místnosti hezky na čerstvý vzduch.

Usmívaje se, šel jsem po ulici a mával rudou knížkou.

Lidé, prostí a slušní, hned pochopili, odkud jdu a jak jsem dopadl, se ke mně hrnuli, muži mne uznale plácali po ramenou a ženy vášnivě líbaly a já bez sebe štěstím křičel na celé kolo: „Nevyhodili mě! Nevyhodili!“