Proč budou katolíci věčně zatraceni?

Katolíci budou věčně zatraceni, protože bůh je spravedlivý. Pravda je ovšem taková, že katolíci by i z božího království dokázali udělat peklo

            Veronika byla tentokrát nezvykle otevřená. Nic přede mnou neskrývala, nic nezahalovala rouškou tajemství a já si to nemohl vysvětlit jinak než jen tak, že na ni sestoupil Duch svatý, i když poněkud předčasně, protože jeho svátek se měl slavit teprve za několik dní.

            A proč by Duch svatý nemohl sestoupit, samozřejmě jen ve výjimečných případech, na vybrané osoby o něco dřív, než jak to Duchu svatému nařizuje církevní liturgický kalendář?

            V každém případě jsem naslouchal pozorně tomu, co mi Veronika říkala už jen proto, že mi to přišlo náramně transcendentní a metafyzické. Kdybych jen trochu přivřel oči, mohl bych si bez větší námahy představovat, že mám před sebou některého z apoštolů, kteří se osobně znali se Spasitelem, i když Veronika byla samozřejmě jen žena, kdežto apoštol byl by muž, ale to musel být v tuto chvíli vlastně nepodstatný detail.

            „Se svatou zpovědí a především rozhřešením se to má takto,“ říkla mi tedy Veronika, která těmto věcem musela rozumět, když už pro nic jiného, tak proto, že je pravicově orientovanou katoličkou, „ona praxe, kterou praktikujeme v církvi, že si několikrát do roka nnecháváme udělit rozhřešení lidmi, kteří k tomu nemají nejmenší pravomoc, tedy faráři, je nesmyslná a pro naši duši i velmi škodlivá.“

            „Fakt?“ zeptal jsem se, udiven velmi tímto sdělením.

            „Fakt,“ přikývla Veronika a pokračovala, „každému člověku mohou být jeho hříchy odpuštěny jen jednou jedinkrát za celý jeho pozemský život.

            ,Běž a nehřeš víc,‘ řekl Ježíš ženě, které odpustil její hříchy.

            Znamená to, že hřešíme-li poté, co nám byly naše hříchy již jednou odpuštěny, nemáme žádné právo, natož nárok na další jejich opakované odpouštění. Faráři, kteří dávají rozhřešení jako na běžícím pásu, tím jen dokazují, že nejsou těmi, za které se vydávají, protože se tím sami dopouštějí toho největšího hříchu, když se staví jako obyčejní smrtelníci na roveň boha, když si troufají mluvit a konat za něho, ačkoliv k tomu nemají nejmenší oprávnění.

            Každý katolík, který jde ke zpovědi víc než jednou, bude potrestán za své hříchy mnohem přísněji než ti, kteří v boha nevěří, protože dobře věděl, že tak nemůže a nesmí činit, že nesmí opět hřešit, byly-li mu už jednou jeho hříchy odpuštěny. Tím, že se si nechává znova a znova odpouštět faráři své nové a nové hříchy, se sám dopouští jednoho z nejtěžších hříchů, totiž popření boží spravedlnosti a milosrdnosti, jejíž velikost boha spočívá právě v tom, že bůh odpouští, ale odpouští jen jednou.“

            „To je opravdu zajímavé, kdo by to byl řekl, že všichni katolíci skončí v pekle?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou a snažil se v logice, se kterou mi Veronika servírovala tyto závažné informace, najít přece jen nějakou skulinu, „říkáš mi tady, že každý, kdo jde ke zpovědi víc než jednou, respektive, kdo si nechává udělit rozhřešení víc než jednou, se dopouští jednoho z nejtěžšího hříchu, ne-li nejtěžšího.

            Dobře, ale co vlastně jiného katolíkům zbývá, když bez toho nejsou připuštěni ke svatému příjímání, aha?“

            Ale ani tato dobře mířená, jak jsem si myslel, otázka Veroniku nijak nezaskočila.

            „Kdo chodí ke svatému přijímání, dopouští se také hříchu,“ vyrazila mi Veronika úplně dech.

            „Hříchu? Svaté příjímání je hřích?!“ dostal jsem ze sebe jen s největší námahou.

            „Ano, opakované svaté příjímání je hřích, velmi těžký hřích,“ přikývla Veronika a pokračovala, „pozřeme-li jednou Tělo a Krev Páně, pak musí být účinky toho, pokud jsme opravdu pozřeli Tělo a Krev Páně, trvalé a nepomíjivé. Takto přijatý Kristus se z nás prostě nemůže vypařit, nemůže být z našeho těla vyloučen, protože proměněná hostie není běžnou potravou. Přijali-li jsme takto Tělo a Krev Páně jednou, přijali jsme je pak navěky a chodíme-li pak ke svatému příjímání opakovaně, pak to není dokladem naší víry, ale naopak nevíry, protože už jen jedno jediné sousto Těla Páně nasytí veškeré lidstvo a stejně tak i veškeré lidstvo napojí jeden jediný doušek Krve Páně.

            Kdyby tomu tak nebylo, pak by ten, ve kterého věříme, nebyl Pánem, ale je-li Pánem a věříme-li, že je Pánem, pak musíme také věřit, že nám stačí jedno jediné svaté příjímání, abychom byli těmi, kdož s ním budou obcovat v Jeho království.“

            „Dobře, proč ale potom faráři pořád dokola nabízejí lidem proměněnou hostii, proč je de facto nutí, aby se svátostným pokrmem pořád cpali?“ namítl jsem.

            „Protože faráři neslouží bohu, ale slouží vlastní pýše, a proto slouží Ďáblu,“ odpověděla kategoricky Veronika.

            „To jsou věci! Podívejme! Kdo by to byl řekl!“ opakoval jsem si pořád dokola cestou od Veroniky.

            Ale nemohl jsem tomu nevěřit, když z Veroniky evidentně mluvil Duch svatý.

            Kdepak, Duch svatý musí dobře vědět, co říká a kdyby vstoupil do mne, říkal bych a mluvil to samé, co mi sdělila Veronika. Jenže do mě zatím Duch svatý nevstoupil a možná ani nikdy nevstoupí, protože nejsem pravicově orientovaná katolička. Ale co není teď, může být v příštím životě, hlavně neztrácet naději, že i já jednou taky budu pravicově orientovanou katoličkou, jako jsem byl už tolikrát Kristem!