Asi ani netřeba dodávat kam. Chytrému napověz a hloupému nakopej! Uleví se ti na duši, ani nevíš jak
Marná sláva, postil jsem se poctivě už pátý týden, hlava mi šla z toho kolem.
Tupě jsem hleděl před sebe a žvýkal dřevěnou hoblinu, jak to radí Hamsun.
V poledne jsem však dostal společnost. Přišel Trčálek, který přivedl sebou nějakou ženu.
„Postíš se?“ zeptal se, ale ne vůbec starostlivě.
„Postím,“ přikývl jsem.
„Já s tím sekl dnes ráno. Měl jsem toho už plné zuby.
K čemu to vlastně je?
Čemu tím pomůžeme?
Žrát se musí, až se nebude muset, tak se budu taky klidně postit.
Ale odtrhovat si od huby jen kvůli dobrému pocitu?
Na dobré pocity já kašlu. Dnes ráno jsem s tím sekl, došla mi trpělivost a taky dobrá vůle. Prostě jsem si řekl, že jdu od toho a bylo to, hehe!“ zasmál se Trčálek a ukázal na ženu, „to je moje bývalá, přesněji exex. Chtěla, abych ji s tebou seznámil a pak vás nechal o samotě. Tak já jdu.“
Trčálek odešel, nechávaje mne a svoji bývalou, přesněji exex, o samotě.
„Co, mi chcete?“ zeptal jsem se, neskrývaje svoje vysílení v důsledku půstu.
„Postíte se?“ zeptala se žena.
„Ano, obdivujete snad muže, kteří se před velikonocemi postí?“ vydoloval jsem ze sebe.
„Ne, neobdivuji,“ řekla žena a dodala, „já už u mužů neobdivuji skoro nic. I ten nejsilnější z nich je slaboch.“
„Tak proč jste přišla?“ podivil jsem se.
„Musím vám něco říct,“ řekla žena.
„Mně?“
„Ano, vám.“
„Hoří to? Musíte mi to říct zrovna teď? Nevidíte, jak na tom jsem? Nohy se mi podlamují, nejsem schopen ničeho jiného, než jen tupě hledět před sebe.
Vidíte ten stůl?
Už od rána u něj sedím a hledím jen tupě před sebe.
Snad nechcete, abych vám s něčím pomohl?
Promiňte, ale toho nejsem schopen. Nejsem toho schopen ani v nejmenším. Nemohu vám být nijak užitečný,“ upozornil jsem ženu na svůj stav.
„Nepotřebuji, abyste mi pomáhal. Musím vám něco říct,“ řekla žena.
„Hlava mi třeští. Zdá se mi, jako byste mluvila na mne z velké dálky. Vždyť ani Trčálka jsem hned nepoznal. Myslel jsem si, že je to nějaký anděl, který se mi zjevil.
Něco mi řeknete, a já to stejně nepochopím. Význam vašich slov mi unikne, protože moje mysl, ano moje mysl je rozjitřená půstem.
Slova už pro mne nic neznamenají.
Kdybyste mi začala citovat z evangelia, lhostejno co, cokoliv, nejspíše bych se rozesmál.
Ano, smál bych se, i když je to, o čem se tam píše, velmi vážné. Nevím, jestli jste si zvolila tu správnou chvíli. Může se stát, že vaše slova vyzní v mé hlavě úplně jinak.
A pak, nezlobte se na mne, to poslední co teď potřebuji, je to, aby na mne někdo mluvil. Je to snad neslušné, ne-li rovnou hulvátské, takhle jednat se ženou, ale jen konstatuji pouhá fakta, nic víc,“ zadrmolil jsem.
Žena však přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno. Její ruka mi připadala náramně těžká, jako bych měl na rameni pytel cementu.
„Bez toho, co vám musím říct, nebude váš půst úplný,“ řekla a její hlas zněl najednou kovově, „nelze se postit a přitom nevědět to, co vám musím říct. Není toho mnoho, je to jen pár slov. Ale měl byste je znát, jinak byste se postil naprosto zbytečně.“
„Ó, jak jste laskavá, že máte o mě takovou starost!
Pátý týden se postím, a pak přijdete vy, abyste mi řekla, že to nestačí!
Od rána žvýkám hoblinu, ale to je málo, musím něco vědět!
Lidi, slyšíte? Když se postíte, nestačí jen žvýkat hoblinu!“ vykřikl jsem ve zřejmém afektu.
„Proto jsem přišla,“ řekla žena a, přiblíživší se maximálně k mému uchu, zašeptala mi do něj, „přej a bude ti nakopáno!“
„Co?!“ vyskočil jsem, jako bych se už pátý týden ani trochu nepostil.
„Přej a bude ti nakopáno!“ opakovala s úsměvem žena.
Nohy se pode mnou podlomily, musel jsem si znova sednout.
„Bude mi nakopáno?“ snažil jsem se pochopit význam těch slov.
„Ano,“ přikývla žena.
„Proč mi to říkáte?“ zeptal jsem se zmučeně.
„Abyste to věděl,“ odpověděla, dodávajíc, „už musím jít. Nebojte, nikdo na mě netrpělivě nečeká. Důvod toho je zcela jiný.“
„Jaký?“ řekl jsem, jako by mne to velmi zajímalo.
„Došly mi cigarety. Měla bych přitom, co nejvíc kouřit. A taky pít. I pít bych měla. Musím si zapálit a musím se napít. To je celé, víc za tím nehledejte. Koupím si cigarety a pak se něčeho napiji. Ale ne vína, vína ne, vínem se mohou opít jen ti, co uvěřili. Něčeho tvrdého se napiji. Musí to tak být, vím, že to tak musí být,“ odpověděla žena.
„Nebudu vás zdržovat. Jděte, když to musí být. To, co jste mi musela říct, jste mi řekla,“ pronesl jsem.
„Ano, řekla,“ řekla žena a odešla.
Půlhodiny na to jsem byl už pevně přesvědčen, že se mi to všechno jen zdálo.
„Přej a bude ti nakopáno!“ opakoval jsem ta slova, abych se v tom přesvědčení utvrdil, pořád dokola, dokud mne nezavřeli do rakve a nevynesli po schodech ven, nikdo mi nenamluví, že vzkříšení není již blízko, blizoučko!
