Podle posledního průzkumu před volbami získají „Rozumní, stop imigraci“ 32,1% hlasů, v těsném závěsu za nimi budou staří známí komunisté s 27,6%
O dušičkách bývá na hřbitově plno lidí, myslím živých.
Člověk aby pořád uskakoval před auty, každou chvílí vám někdo šlápne na nohu, vrazí do vás, nevidící přes smuteční věnec, nebo vám dokonce tímto věncem srazí klobouk z hlavy do bláta, do kterého jej okamžitě ostatní lidé zašlapou.
Proto chodím na hřbitov už teď, čtrnáct dní před těmi pitomými dušičkami.
Listí je už žluté, hojně popadané, i vegetace náležitě odumírá, sluneční paprsky působí v tento čas možná ještě depresivněji než echtovní dušičkové počasí.
Nešť!
Hlavně, že je na hřbitově klid a pokoj, že není slyšet práskání dveří od aut, startování motorů, hlavně, že to na hřbitově nevypadá jako v lese, když rostou hřiby.
Dá se sice demokraticky a svobodně diskutovat o tom, že čas je ještě letní, a tedy se tak brzy nestmívá, a tedy svíčky planoucí na hrobech tak nevyniknou.
Ale to je, podle mne, jen naprostá marginálie. Vždyť ty svíčky zapalujeme hlavně kvůli sobě, kvůli svému dojetí. Mrtvým na nějakých svíčkách hovno záleží, ti mají na onom světe buď absolutní tmu, nebo tolik božího světelného smogu, že neví, co s ním.
A tedy i letos vydal jsem na hřbitov už nyní.
Sluně se na lavičce u rozptylové loučky, vychutnával jsem si ten klid a pokoj, který měl vzít brzy za své, neboť hřbitov bude připomínat Lidl, ve kterém je šizené germánské máslo v akci za třicet káčé.
A jak se tak sluním v paprscích zapadajícího Slunce, jak si vychutnávám klid a pokoj, dolehne najednou k mým uším pláč.
Pláč je to nanejvýš srdceryvný.
„To musí být ale pěkné hoře!“ pomyslím si a najednou pocítím chuť takové hoře spatřit na vlastní oči.
Zvednu se a jdu za pláčem, ten se ozývá z toho nejzazšího rohu, tam, kde se pod rouškou tmy, bez fanfár a slavobran, pohřbívají na zapřenou sebevrazi.
A opravdu tam na jakémsi čerstvém, docela obyčejném a jakýchkoliv kudrlinek prostém rovu, pláče jakýsi člověk.
„Někdo blízký?“ zeptám se šetrně, ukazuje na hrob, abych zvěděl víc.
„Ne, nikdo blízký,“ odpoví mi ten člověk.
„Pláčete tedy jen tak obecně? Nad někým, kdo si vzal sám život, a vám se z toho udělalo tak smutno, že musíte plakat?“ zeptám se ještě šetrněji.
„Ano, pláči nad sebevrahy,“ přikývl ten člověk.
„Ano, když si někdo sáhne na život, vyrojí se člověku v hlavě spousta otázek, hlavně zda by to dokázal taky,“ přikývnu zamyšleně.
„Pláču nad sebevrahy, protože jsem viděl úplně poslední předvolební průzkum,“ řekne člověk.
„Ano, od dnešní půlnoci je přísně zakázáno zveřejňovat jakýkoliv volební či předvolební průzkum, či byť jen náznak něčeho takového,“ pronesu informovaně.
„Podle něho mají vyhrát Rozumní, stop migraci!“ zalomí člověk rukama a zaúpí tak, divže mrtví nevstanou z hrobu, „druzí mají být komunisti. Na vládu jim to bude pohodlně stačit, o naši bezpečnost se postarají Rusko a Čína.
Lidé volí srdcem a přitom páchají sebevraždu!
Hle, tyto hroby budou za pár dní našimi hroby, v nich budeme ležet jako sebevrazi!“
Pokrčím rameny: „Ano, lidé volí srdcem!
Je to tak ale přece mnohem lepší, než kdyby volili rozumem a taktizovali.
Ano, tyto volby jsou o volbě srdcem.
Ale copak není i sebevražda volbou srdcem?
Dokázali-li to tady ti, proč bychom to nedokázali i my?
Řekneme svým hlasem, to jest hlasem srdce, co chceme, a nechceme přece nic jiného, než se vším skoncovat jednou provždy!
Ach, jak bychom si pohověli tady v těchto hrobech, kdyby výsledky voleb věrně odrážely skutečné cítění prostého lidu!“
Po mých slovech se onen člověk vymrštil a zařval na celý hřbitov: „Já budu volit rozumem!
Slyšíte?
ROZUMEM!“
Takové hulákání mi ovšem přišlo na hřbitově krajně nechutné.
Dobře mířenou ranou na bradu jsem ho jedním rázem umlčel a šel si sednout zpátky na lavičku.
Slunce už zapadlo, chudobky kvetoucí na rozptylové louce zavírají se jedna po druhé, do mé duše se opět vkradá klid a pokoj, snad jsou na tom mrtví, včetně sebevrahů, taky tak.
