Jak to vypadá, vztahy s Ruskem jsou teď řádně napjaté. Kdypak asi prasknou? Nejspíš brzy, pokud bezodkladně nevydáme starosty Koláře a Novotného do Ruska, aby tam jejich zločiny byly řádně vyšetřeny a spravedlivě potrestány
Už delší čas trápily Sergeje Viktoroviče Lavrova napjaté vztahy s Českem. Tak se mu například kvůli nim silně potily nohy, z úst mu vanul ne zrovna dvakrát příjemný zápach a když někomu podal svou ruku, vždy ho k smrti vylekal, jak byla ta ruka ledová, nemluvě o tom, že nevydržel příliš dlouho sedět na židli, než by seděl, raději hodně dlouhými kroky přecházel sem a tam, což ne každý dobře snášel.
„Měl byste s tím jít k lékaři, Sergeji Viktorovič, vždyť se takhle dočista uchodíte. Nejlépe k nějakému vyhlášenému odborníkovi. U nás v bytě, v sousedním pokoji, zrovna jeden takový bydlí, i když je to Žid,“ radila Sergeji Viktoroviči jeho tisková mluvčí, ctihodná Marja Vladimirovna.
Marja Vladimirovna byla žena, která si pro ránu nešla daleko a tak se Sergej Viktorovič Lavrov raději poslechl a vypravil za specialistou, i když to byl Žid.
„Tak a tak, Arone Aronovič, napřed nám v Česku odstranili sochu Koněva, čímž pošpinili ruskou válečnou slávu, pak nám tam odhalili pamětní desku Vlasovcům a nakonec, aby toho nebylo málo, nám přejmenovali náměstí před ruskou ambasádou, takže se mi kvůli tomu potí nohy, táhne mi z úst, ruce mám jako led, a na židli usedím sotva tři minuty, pane doktore,“ svěřil se Sergej známému specialistovi, kterého navštívil v jeho pokoji a na důkaz pravdivosti svých slov se opravdu zvedl ze židle a začal přecházet sem a tam.
„Budu k vám upřímný, Sergeji Vladimiroviči,“ řekl židovský specialista a pokračoval, „to, o čem jste mluvil, napáchalo ve vašem organismu nenapravitelné škody. V každém Rusovi by to napáchalo nenapravitelné škody, vodka je proti tomu jen svěcená voda. Já jsem naštěstí Žid, kosmopolita, takže jsem proti tomu imunní, ale vás je mi opravdu líto.
Takový vysoký člověk jste a už natolik zchátralý, ty napjaté vztahy s Českem vás skoro zabily. Jediné, co můžete udělat, je to, že odjedete na Sibiř a tam se budete věnovat chovu sobů, protože čerstvá sobí játra mají v sobě hodně vitamínů, to vám udělá moc dobře.“
„Na Sibiř?
Ne třeba na Krym?“ podivil se Sergej.
„Kdepak na Krym!
Tamní fašistické sluníčko by vám vůbec nedělalo dobře.
Vy musíte na Sibiř, čím severněji a východněji tím líp!
Jestli nemáte na cestu, tak vám ochotně půjčím sto rublů. I jednu flanelovou košili vám mohu půjčit, zdědil jsem ji po strýci, je mi velká, ale vám bude akorát.
Na Sibiř, Sergeji Viktorovič, na Sibiř, kdepak Krym!“
A tak ještě téhož dne nasedl Sergej Viktorovič na Jaroslavském nádraží do vlaku a vydal se na Sibiř, jak mu radil lékař. A opravdu mu chov sobů šel náramně k duhu. Neuplynul ani rok a na Koněva si už ani nevzpomněl, zato každý den jedl čerstvá sobí játra a děkoval bohu za takovou pochoutku.
A Marja Vladimirovna?
Ta se brzy po odjezdu Sergeje Viktoroviče přestěhovala do Prahy na ruskou ambasádu, kde náramně přibrala, takže teď vypadá jako nějaká trhovkyně, co prodává před Leninovým mauzoleem čerstvé pirožky, kus za padesát kopějek, celá červená, jak každý den křičí na celé kolo: „Pirožky! Čerstvé pirožky!“
