Nejen Sobotka, ale i populární ekonomka má smysl pro humor

Já smysl pro humor nemám. Proto se jednou za týden s chutí ponořím do článku populární ekonomky píšící o nepopulárních věcech. Pokud bych si měl ale přečíst něco o ekonomii, dám asi raději přednost třeba textům Ilony Švihlíkové

Česko, rok 2017.

Preference Strany zdravého rozumu před podzimní parlamentními volbami nezadržitelně rostou.

„Vládu po volbách bude sestavovat Hannig!“ vědí už i ty největší třasořitky.

Zdá se, že nebezpečí bruselské diktatury je jednou provždy odstraněno.

Ale není.

Vnější projevy eurooptimismu  jsou jen částečně maskovány, částečně i tolerovány v rámci demokracie.

Těsně před volbami, v noci z 18. na 19. října vláda premiéra Sobotky odhlasuje okamžité a bezpodmínečné přijetí eura, konec světa stává se neodvratným...

Celé léto varovala jedna vizionářka před přijetím eura, celé léto se jí většinová společnost smála, protože strašení apokalypsou není něčím, co by chtěly davy slyšet.

Česko, rok 2017.

O co později skončila zima, o to dříve přišlo léto.

Ještě z desátého na jedenáctého května ( v ten den porazilo Česko v hokeji Norsko) mrzlo celou noc, aby týden a něco na to (to Česko prohrálo v hokeji s Ruskem) bylo vedro téměř již tropické.

Tiše přistupuji k ženě, která sedí na terase vilky utopené v zeleni a něco píše.

„To jsi ty?“ zeptá se mne žena, když zpozoruje moji přítomnost.

„Ano, já,“ řeknu a začnu číst, co napsala, „Bavorsko, rok 1923. Hitler se již cítí silný, je již obklopen svými budoucími muži první linie. V noci z 8. na 9. listopadu se pokusí o ozbrojený puč a násilné převzetí moci.

Neúspěšně. Po selhání tohoto prvního pokusu je zavřen do vězení, kde mimochodem nadiktuje Mein Kampf. Zdá se, že je odstraněn, že nebezpečí pravicové diktatury je zažehnáno.

Ale nebylo.

V podhoubí to stále bublalo.

Vnější projevy nacionalismu byly ještě dlouhá léta částečně maskovány, částečně tolerovány. Až po dlouhých šestnácti letech, kdy společnost víc ,nazrálá´, kdy byla díky tvrdé hospodářské krizi víc nakloněna Hitlerovým myšlenkám, se Hitler skutečně dostal k moci.“ (převzato z článku Markéty Šichtařové ,Pan Sobotka má smysl pro humor´ pozn. aut).

Dočtu a obličej se mi nepatrně svraští.

Žena si toho však nevšimne, pyšně se ptá: „Tak, co, jak se ti to líbí?“

„Pěkné, opravdu pěkné,“ řeknu, zhluboka se nadechnu a řeknu, „jenže se pleteš.“

Žena v tu chvíli zrudne.

„Vyloučeno! To je absolutně vyloučeno! Absolutně!“ rozkřičí se.

„Hitler se nedostal k moci až po šestnácti letech od mnichovského puče, ale po deseti,“ řeknu suše.

„Jak to víš? Jak to můžeš vědět?“ rozkřičí se opět žena.

„Učili jsme se to ve škole. Tradiční,“ řeknu a sám se svých slov zděsím, úplně jsem zapomněl, že před touto ženou nesmím mluvit o tradiční škole.

A opravdu, to co můžu nyní pozorovat, je poslední fáze před strašlivým výbuchem sopky.

Zvolám proto ještě rychle: „Samozřejmě, že mi to v životě k ničemu není! Vtloukli mi to do hlavy jen proto, aby ze mne udělali stádo!

Na co potřebuji vědět, na prahu 4. průmyslové revoluce, že Hitler vyhrál v roce 1933 volby?!“

Žena se přece jen uklidní, hruď se jí přestane vzdouvat.

Dokonce se jí vrátí i její sebejistý výraz.

„A co jinak? Co tomu říkáš jinak?“ chce vědět.

Rychle napsaný text prolétnu.

V článku je, jako v dobré sekané, semleto všechno možné. Píše se v něm o euru, o Sobotkovi, o úřednících, samozřejmě o intervencích ČNB, které zdevastovaly naši ekonomiku tak, že se z toho dosud nevzpamatovala ani po dvou měsících od chvíle, co skončily.

„Víš, mám pocit, že jsem to od tebe četl už nejméně tisíckrát,“ řeknu, když článek dočtu a dodám, „já nevím, proč musíš pořád psát o takových nepopulárních věcech.

Vždyť bys mohla být populární, kdybys psala o něčem populárním.

Třeba o Hedvábné stezce.

Že je to kolonizace naruby, že jako kdysi Západ kolonizoval Orient, tak si teď Čína kolonizuje Západ.

Ano, o tom bys mohla napsat, jaký vliv bude mít tato čínská kolonizace na Evropu, na tradiční rodinu a ovšem taky na školství.

Kdybys napsala o Hedvábné stezce, kdybys před ní varovala, byla bys v mžiku populární.

Jenže ty píšeš pořád o něčem nepopulárním.“

„Nechci psát o populárních věcech! Nechci a nechci! Já jsem nonkonformistka!“ dupne si rázně žena, ale pak skrze její vážnou masku, přece jen prosákne smích, „tak ty si opravdu myslíš, že píšu o nepopulárních věcech, abych byla populární?

Tak já ti řeknu pravdu, hehe!

Čistou pravdu!

Víš, proč jsem napsala tento článek?

Protože jsem umíněná!

Ano, umíněná.

Dnes ráno jsem vstala a umínila si, že napíšu článek, který bude mít i s nadpisem přesně 7647 znaků s mezerami, 6041 znaků bez mezer a 1256 slov!

A taky jsem ho napsala!

O nic jiného mi nešlo!“

Žena se rozesměje zvonivým smíchem.

„Ale to přece není nic těžkého napsat takový článek. To by dokázal každý maturant,“ opáčím.

Žena se rozesměje ještě víc.

„Myslíš, hehe?“ chechtá se na celé kolo, až to vypadá, že je v afektu, „ale já ti ještě neřekla všechno!

Do toho všeho ale nepočítám svoji fotku.

To všechno, ty znaky, ty mezery, ta slova, jejich přesný počet musí být bez mojí fotky, hehe!“

„Cože!? Bez tvé fotky!?“ vykřiknu ohromeně, protože se mi to zdá nemožné.

„Jo, bez mého jména, hehe!“ řehoní se žena.

„A ty´s to dokázala? Opravdu jsi to dokázala?“ hledím na ni obdivně.

„Dokázala! Dokázala jsem to, hehe!“ směje se a nadšeně rozhodí rukama, „lidi nechápou, že naše krátká simulace přijetí eura napáchala víc škody než užitku, protože mírně pozměnila strukturu naší ekonomiky k horšímu.

A už vůbec nechápou, že tím to nekončí: Euro je navíc ještě maskovaná časovaná bomba, která už roky odtikává a čeká, až skryté nerovnováhy nebude možno dál maskovat.

7647 znaků s mezerami, 6041 znaků bez mezer a 1256 slov!“

Žena se radostí roztančí.

„Když mírně k horšímu, tak k mírně horšímu,“ nepřu se a vzdálím se z terasy, rozběhnuv se rychle domů.

Mám tam ve slamníku schovaných pět eur, které mi tam už roky tikají, musím je zlikvidovat dřív než bude pozdě!