Nezoufejme drazí, maršál Koněv se nám již brza zase vrátí na své místo, ono přepisování dějin je hůl o dvou koncích
Osoby: Jiřina
Maršál Koněv
Jiřinin manžel
(Jiřina stojí na kraji jeviště, zatíná svoji pěst a křičí do hlediště)
JIŘINA: „Smrt! Smrt fašistům! Smrt! Nic než smrt! Fašistům! Smrt, smrt, smrt!“ (za zády Jiřiny se vynoří maršál Koněv)
MARŠÁL: „Čekej mně, a já se vrátím, všem fašistům na zlost. Kdo nečekal mě, ať řekne: ,Náhoda, haluz, dezinformace!? Nedocvakne jim, kteří mě už pohřbili, jak jsi mě v ohni palby čekáním svým spasila. Jak jsem přežil, budeme vědět jen já a ty, zkrátka uměla jsi na mě čekat, jak žádná jiná. (Jiřina se obrátí a vrhne se radostně na maršála Koněva)
JIŘINA: „Tak jste nám vrátil, soudruhu Koněve, co já se kvůli vám naplakala. Vítejte zase doma!“
MARŠÁL: „Inu vrátil. Co naplat? Doma je doma. A šeříky mám kde?“
JIŘINA: „Poslala jsem pro ně manžela, do Lidlu, věděla jsem, že se vrátíte. Přiveze jich plné auto. Dáme vám je všude. Do vlasů, za uši, do nosních dírek, do úst, do knoflíkových dírek, do podpaždí, prostě všude!“
MARŠÁL: „Ještě mi je můžete nastrkat do holínek.“
JIŘINA: „Nastrkáme, nastrkáme, maršále Koněve. Jako výraz vděku. A maršál Tuchačevskij je kde?“
MARŠÁL: „Hned, hned přijde. Jenom si na chvíli odskočil. Dnes ráno, když jsme vyráželi z Drážďan, mne o to požádal.
,Tak a tak, drahý kolego, až budeme před Prahou, tak mě probuď a vyhoď z auta v doprovodu dvou soudruhů ze Smerše, musím si ještě něco nutného vyřídit v Řeporyjích.?
JIŘINA: „Ještě aby se tak přidal k Vlasovcům! U těchto agentů imperialismu je všechno možné.“
MARŠÁL: „A možná už maršál Tuchačevskij nepřijde. Máte pravdu, u těchto agentů imperialismu je všechno možné.“
JIŘINA: „Já nepřeju fašistům nic jiného než jen smrt. Co jiného jim člověk taky může přát?“
MARŠÁL: „Však jsme taky té fašistické svoloči u vás zatnuli tipec jednou provždy.“
JIŘINA: „Já věděla, že přijdete, soudruhu Koněve. Už když vás odstranili, tak jsem věděla, že se vrátíte. Kdepak první vyhrání z kapsy vyhání, stejně jako v jednačtyřicátém a taky padesátém šestém, a taky v osmašedesátém a taky v devětaosmdesátém! Hanba českému státu, že nenapsal zvací dopis, když vás odstraňovali!“
MARŠÁL: „Ach, jak je u vás krásně. Tady u vás v kuchyni, máte zde tak čisto, i tam u vás venku. Připadám si jako Mozart, tomu jeho Pražané přece taky rozuměli.“
JIŘINA: „Však jste taky složil geniální symfonii! Když spustila vaše děla předehru, ani jsem nedýchala. Kolik hlavní připadalo na jeden kilometr bojové linie?“
MARŠÁL: „Tuším, že něco mezi dvěma a třemi sty.“
JIŘINA: „Můj bože, škoda, že se toho nedožil soudruh Stalin!“
MARŠÁL: „Je to stará ruská taktika. Za rozbřesku pálíte hodinu z děl a pak vyrazíte do útoku. Máte ráda ruská děla?“
JIŘINA: „Každý den se za ně modlím, zapaluji v katedrále svatého Víta svíčky za jejich vítězství nad fašisty.“
MARŠÁL: „Odložím si svůj vojenský plášť, když dovolíte. Používám jej i jako nouzovou přikrývku. Ale někdy, někdy jej úhledně složím a dám si jej pod hlavu, abych mohl hezky vleže pozorovat hvězdy.
Dívám se na ně a ptám se, proč nejsou všechny rudé?
Nebo se pro změnu na ně dívám a ptám se, jestli tam nahoře jsou taky někde fašisté?“
JIŘINA: „Hlavně, že už nejsou u nás. Smrt fašistům! Smrt!“
MARŠÁL: „Jestli tam nejsou fašisté, tam nahoře, fašisté, kteří se taky chtějí zmocnit surovinové základny Ruska, kterým jsme, takříkajíc, trnem v oku?“
JIŘINA: „Smrt fašistům! Smrt!“
MARŠÁL: „Nejvíc tím samozřejmě trpí rodina. Těmi mými náladami, když hledím na nebe. Čekají, že jim napíšu z fronty lístek, jak se mám, co dělám, jestli jsem už osvobodil Osvětim, čekají, že jim něco pošlu, a já místo toho hledím na oblohu. Kolikrát už měli strach, když jsem nepsal, že mě sebrali mládenci ze Smerše, jsou to moc milí mládenci, protože se ukázalo, že jsem taky fašista.“
JIŘINA: „Smrt fašistům! Smrt!“
MARŠÁL: „Měl bych teď rodině taky napsat. Poslat lístek, že jsem šťastně dorazil zpátky domů do Prahy, a ženě taky dva páry punčoch, tuhle si mi o ně psala. Jedny jsou pro ni a druhé pro služku. Nehodí se, aby služka Hrdiny sovětského svazu chodila bez punčoch, co by si o ní pomyslili dělníci, rolníci a pracující inteligence, jistě by na mě přišlo nějaké udání.“
JIŘINA: „Smrt fašistům! Smrt! Tu máte, pošlete je své ženě! Jako výraz vděku našeho pracujícího lidu!“ (Jiřina si vyvléká punčocháče a podává je maršálovi)
MARŠÁL: „Co jsem dlužen?“
JIŘINA: „Vy? Nic! To my jsme až do smrti vaši dlužníci za naši svobodu. Smrt fašistům! Smrt!“
MARŠÁL: „Děkuji. Vyzkouším, zda ženě budou, kdyby jí nebyly, mohl bych je směnit s generálem Vlasovem za flašku šnapsu.“ (Maršál Koněv si sundává kalhoty a navléká si punčocháče).
JIŘINA: „Smrt vlasovcům! Smrt!“
MARŠÁL: „Zdá se, že ženě padnou jako ulité, má postavu jako já, jsou opravdu velmi pohodlné. Škoda jen, že můj plášť je příliš dlouhý, lepší by bylo, kdyby byl nad kolena.“
JIŘINA: „Zkrátím vám ho. Jako výraz vděku našeho pracujícího lidu.“ (Jiřina vezme nůžky a zkracuje maršálův plášť)
MARŠÁL: „Ten plášť jde se mnou už od Staligrandu. Vzal jsem ho tenkrát maršálovi Paulusovi. Kdyby se zastřelil, jak mu radil Hitler, udělal by líp, protože, co je německý maršál v ruském zajetí bez pláště?“
JIŘINA: „Tak a je to. Nad kolena, jak jste si přál. (Jiřina obléká maršála do pláště, který je teď nad kolena) Ale kde máte všechna vyznamenání? A kde maršálské výložky? Nedegradovali vás přece jako generála Svobodu!“
MARŠÁL: „Jsem teď vlastně na dovolené. Zdravotní. Sedím tak ve štábu a bere mě spaní, protože přišel na návštěvu Žukov a vykládá zase ty svoje nudné anekdoty z velkostatkářského prostředí. V tom zvoní telefon. Beru sluchátko a stavím se do pozoru, volá Kreml.
,Váš zástupce pro věci politické mi sdělil, že se necítíte zcela zdráv. Nechcete si vzít deset divizí a jet na dovolenou do Prahy, ať si trochu odpočinete a při té příležitosti prorazíte i obklíčení NATO?? ptá se mě hlas ze sluchátka.
,Provedu!. Vezmu si dovolenou, deset divizí a prorazím obklíčení NATO!? odpovídám Kremlu.
A tak jsem tady. Na dovolené. Bez válečných řádů a bez distinkcí.“
JIŘINA: „A už navždy u nás zůstanete! Už nikdy nedovolíme fašistům, aby pojmenovali náměstí před ruskou ambasádou po vůdci ruských zrádců vlasti!“
MARŠÁL: „Kde mám ten svůj sokl? Tak se mi po něm stýskalo, vždyť je ze žuly!“ (Maršál se rozhlíží kolem)
JIŘINA: „Tady, soudruhu maršále, tady!“ (Jiřina ukazuje na prázdný sokl, ke kterému přistavuje štafle, maršál Koněv si stoupne na první příčku)
MARŠÁL: „Počkat! A Ovčáček za mnou někdy přijde? Jinak tam nelezu!“
JIŘINA: „Přijde, proč by nepřišel? Každý den za vámi přijde, aby vám nebylo smutno, něco pěkného vám řekne.“
MARŠÁL: „Nu, pojechali, tovarišči!“ (Maršál vyleze po štaflích na sokl a postaví se na něj, na jeviště přijede Jiřinin manžel se dvěma nákupními vozíky, které jsou plné šeříků)
MANŽEL: „Tak jsem tady! Tam ti byla fronta, jak na Dukle! Všichni kupovali šeříky, fialové už neměli, tak jsem vzal aspoň bílé. Kam všude mu to dáme?“
JIŘINA: „Dáme mu to všude.“ (Jiřina s manželem vyklopí vozíky na sokl)
MANŽEL: „Ještě, že jsou ty šeříky umělé. Nebudeme je muset měnit každý týden. Vydrží hezky bez údržby jako symbol družby navěky a nikdy jinak!“
JIŘINA: „Nikdy jinak!“
MANŽEL: „Copak to jde, aby se nám nelíbily výsledky druhé světové války? Teď se musí líbit každému, když jsme ho tak pěkně vyzdobili.“
JIŘINA: „Říká se, že když někdo políbí ženu pod rozkvetlým Koněvem, bude věčně mladá a krásná.“
MANŽEL: „To víš, mámo, že ti jednoho francouzáka vlepím. A když vyhrajeme soutěž o nejkrásnějšího Koněva, tak se podíváme spolu i na Jaltu.“
JIŘINA: „Tam jsem se chtěla vždy podívat. Určitě nemá nikdo krásnějšího Koněva než my!
Má šeříky všude a taky moje silonky.“
MANŽEL: „To víš, mámo, že nemá! Kam pak se všichni hrabou na našeho Koněva, ten Koněv se nám fakt poved.“
JIŘINA: „A teď, když u nás už nejsou žádní fašisté, i my budeme žít věčně, protože zítra, to už je vlastně včera.“
MANŽEL: „Jasně mámo, a teď toho francouzáka! Ať jsi taky věčně mladá a krásná, jako ta naše svoboda!“
JIŘINA: „Na svobodu, táto!“ (Jiřina a manžel se začnou líbat, na jeviště nastupují Alexandrovci zpívající Svatou válku, padá opona)
