Na svatbě v Káni galilejské jsme vykročili na cestu ke spáse a věčnému životu!

Nebýt zázraku v Káni galilejské dost možná bychom se dnes nekojili nadějí na život věčný a náš život by postrádal jakéhokoliv smyslu

            Od svého narození do svých třiceti let jsem žil se svou matkou sám.

V třicátém roku svého pozemského života jsem si pak domů přivedl svých dvanáct učedníků, z nichž si moje matka nejvíce oblíbila Jidáše, měla ho ráda tak, že ho nazývala mým bratrem a dávala mu nejlepší kousky jídla, což snášel nelibě hlavně Petr, který za živého boha nemohl pochopit, co na Jidášovi matka vidí.

            Své učedníky jsem zatím učil jen základní věci, nevykonav dosud žádné znamení, neboť pro nenastala ještě vhodná příležitost a taky jsem nebyl ještě pomazán, ačkoliv jsem už tušil, jako ohromná moc ve mně dřímá dosud neprobuzená, ale ten čas, kdy jsem se měl projevit jako skutečný Mesiáš a tím definitivně potvrdit své Synovství, se již nezadržitelně blížil, třicet dosavadních let mého života, kdy jsem mlčel a nekonal žádná znamení, mělo být zapomenuto a taky zapomenuto bylo.

            Stalo se tak na svatbě v Káni galilejské.

            Už si nevzpomínám, jak se tam matka dostala, nepojili nás s rodinami nevěsty a ani ženicha žádné příbuzenské vztahy. Ale pozvání dostala ona i já se svými dvanácti učedníky.

            „Přijďte všichni, i vy paní Marie, i vy pane Ježíši, i všech vašich dvanáct učedníků. Bude nás víc, nebudeme se vlka bát nic!“ zasmál se člověk, který nás přišel pozvat na svatbu, „a že těch učedníků je! A jak se vlastně všichni jmenují?“

            „Jmenují se, Jidáš, Jan, Jakub starší, Ondřej, Bartoloměj, Jakub mladší, Juda, Šimon, Matouš, Filip,Tomáš, jo a ještě Šimon Petr, vidíte, na toho bych mále zapomněla, “ vyjmenovala matka všech mých dvanáct učedníků, Jidáše jako prvního, Petra, který se přitom mračil, jako posledního.

            „Pěkná jména! Typicky židovská! Tak to má být! Určitě přijďte všichni, těšíme se na vás, občerstvení je zajištěno!“ zopakoval ten člověk své pozvání a tak jsme v určený den všichni matka, já i všech mých dvanáct učedníků na svatbu

            Vzpomínám si, že nevěsta byla velmi pěkná, ač negramotná, její ženich byl ovšem náramně ošklivý. V paměti mi nejvíce utkvěla jeho křivá ústa a malé, tukem zalité oči,  a taky tvář poďobaná jizvami po neštovicích, ač, jak jsem se pak dozvěděl, široko daleko nebylo hodnějšího a zbožnějšího muže. Hned jak jsme přišli, dívali se všichni na mě, já jsem totiž, na rozdíl od ženicha, vynikal krásou, jež byla onoho druhu, kdy je její čistě fyzická stránka prosycena nespornou oduševnělostí, takže vzniká neodolatelný mix.

            Nejžádostivěji se na mě dívala nevěsta, bylo vidět, že jsem ji okamžitě uhranul, že by byla nejraději, kdybych vedle ní nyní seděl já a ne muž, se kterým měla strávit celý život, kterému se měla podvolovat kdykoliv se mu zlíbili, jak ji to odteď ukládal status manželky. Byl to ten vzácný okamžik, kdy je žena již vdanou, ale je stále ještě pannou, protože nenadešla svatební noc, tato skutečnost dodával, ji půvab takřka nadpozemský, neboť mi tím tolik připomínala moji matku.

            Nemohl jsem od nevěsty odtrhnout oči, bylo mi jako bych hleděl na svoji matku mladší o třicet let, na děvčátko sotva odrostlé krátkým sukýnkám, které dnes bude zbaveno svého panenství svým zákonitým mužem, ale teď je, to nijak nepřeháním, bohyní.

            Svatebčané si toho museli všimnout a začali si mezi sebou něco vykládat, sám ženich byl rudý, a ve své nesmírné dobrotě mne nechtěl vyhodit ze své svatby, kterému jsem mu takto způsobem nanejvýš nepříjemným narušil. Věděl jsem, že chovám zcela nevhodně, ale nebylo v mých silách tomu se vzepřít.

            Matka však zatím nelenila, vše očíhla, a když zjistila, že na svatbě už došlo víno, kterého jinak byla toho roku naprostá hojnost, zatahala mě za rukáv: „Už nemají víno! Slyšíš, už nemají víno!“

            Trhl jsem sebou a obořil se na ni jako na cizí osobu, protože v tu chvíli jsem viděl svou matku v nevěstě, a nikoliv v ní, která mne přivedla na svět v betlémském chlévě.

            „Co mi chceš, ženo!? Co já s tím, že nemají víno? Ještě nepřišla má hodina!“ odsekl jsem, nepřestávaje hledět na nevěstu.

            Ale matka si nedala pokoje.

            Obrátila se na služebníky a nařídila jim: „Udělejte všechno, co vám řekne!“

            To mne probralo z mrákot. Matka svým rozkazem ze mne učinila Pána, toho, kterého mají všichni poslouchat. Byl jsem povinen svou matku ctít, a tedy musel jsem se stát Pánem a tehdy nastala chvíle, kdy jsem, chtě nechtě, musel učinit znamení.

            „Říkáš, že došlo víno?“ zeptal jsem se matky.

            „Ano, došlo víno. Všechno se již vypilo, lidé se chtějí opít, zapomenout na všední starosti, ale nemají jak,“ oznámila mi matka.

            „Ale víno, to je přece moje krev! Proč mám měnit vodu, kterou jsem byl pokřtěn, která smývá prvotní hřích, která je pečetí na nové smlouvě mezi lidmi a mým Otcem, ze které vzešel veškerý život, za víno, svoji krev?“ zvolal jsem, sám překvapen tímto objevem, totiž, že to víno má být mojí krví, k němuž jsem dospěl tak náhle a nečekaně v třicátém roce svého života na jinak docela bezvýznamné svatbě v Káni galilejské.

            „Lidé se potřebují opít, aby v tebe uvěřili, lidé se potřebují zbavit rozumu a vědomí, aby měli naději. Už rozumíš? Už chápeš, s kým jsem tě měla?“ řekla matka a v očích ji přitom divoce blýsklo.

            Pochopil jsem, až moc dobře jsem to pochopil.

            Stálo tam šest kamenných džbánů. Džbány jsou většinou hliněné, ale tyhle byly, kdoví proč, kamenné. Vyrobit takový kamenný džbán musí dát náramnou práci, ale to teď nebylo důležité. Důležité bylo to, že ty džbány byly čistě na vodu, která slouží na očišťování židů, jednalo se tudíž o posvátný rituální předmět, a to jsem právě potřeboval.

            „Naplňte džbány vodou!“ nařídil jsem služebníkům.

            Ti okamžitě můj příkaz vyplnili, třebaže studna, ze které brali vodu, byla hodně hluboká.

            „A teď je doneste správci svatby!“ nařídil jsem jim.

            Služebníci mě opět poslechli, nesli džbány s vodou správci svatby, celí se pod nimi prohýbali, protože ty džbány nejenže byly kamenné, ale měly i objem dobře sto dvaceti litrů (vešly se do nich tři kýble o objemu třiceti ltrů), a já právě v tu chvíli proměnil vodu ve víno, to znamená, učinil jsem první své znamení.

            Měl jsem strach, zda jsem udělal všechno dobře, zda víno, v nějž jsem proměnil, vodu nebude odporným patokem, přece jen jsem dosud žádné znamení neučinil, ale vše dopadlo nad očekávání dobře.

            Služebníci donesli džbány správci a to jste měli vidět ten jeho výraz, když v posvátných džbánech určených čistě na vodu bylo najednou víno!

            „Jak je to možné, že je tam víno místo vody? Jak se teď budou židé očisťovat? Jak se tam dostalo to víno?“ rozhořčením správce svatby sotva dýchal.

            Ale služebníci, kteří vodu načerpali, to věděli. Řekli mu, že jsem to učinil nejspíše já, protože voda se ve víno proměnila ve chvíli, kdy mu ji nesli na můj příkaz, tedy z toho vyplývá, že jsem to, tento zázrak, musel učinit já, protože kdo jiný jej mohl učinit?“

            „To je fakt, kdo jiný mohl proměnit vodu ve víno?“ musel uznat správce svatby, ale to, že byl přítomen mému prvnímu zázraku, a ještě takovému, jaké je promění vody v posvátných džbánech, ve víno, jej zmátlo natolik, že se na místo mě, obrátil na ženicha, toho nehezkého muže s odpudivým zevnějškem a, tiskna jeho levou ruku, dojatě mu děkoval, „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“

            Byl to samozřejmě omyl, však si toho Jidáš taky hned všiml: „Proč to říká ženichovi, když jsi tu vodu ve víno proměnil ty? On je přece jen ženich, ale Mesiáš jsi přece ty, ty jsi přece právě učinil znamení, ne ten odporný chlápek, co připomíná ze všeho nejvíc prase!“

            „Není důležité, co kdo komu říká. Důležité je, že jsi spatřil moji slávu, protože jsem učinil znamení, pravím ti, že není nic lehčího pro mne, než konat zázraky,“ pravil jsem Jidášovi.

            Svatba se pak zvrhla v strašlivou pitku, když jsem ze svatby odcházel, byli všichni, vyjma ženicha, který se vína ani nedotkl, v bezvědomí, i nevěsta se válela na zemi, roztahujíc své nohy a vystavujíc tak světu na odiv své panenské lůno.

            „Neboj, už tak dlouho nezůstane, ještě dnes už nebude jako já,“ řekla matka a kývla na nevěstu, když mne táhla pryč.

            Venku už svítalo, a tak jsem se s matkou, svými dvanácti učedníky a takřka veškerým příbuzenstvem vydal svěžím krokem do Kafernau, kde jsme ovšem zdrželi jen několik dní, aniž bych tam ovšem vykonal nějaký další zázrak, to až později, pokud mě paměť ani v tomto neklame.