Nejnovější, byť mírně recyklovaný, článek naší nejcitovanějí ekonomky obsahuje natolik podnětné myšlénky, že jsem neodolal, a jednu z nich rozvinul
Delirium. Říkají, že mám delirium. Asi mají pravdu, asi mám opravdu delirium, protože všude vidím myši. Pištící myši s dlouhými, vlastně docela milými ocásky, které se navzájem všelijak proplétají...
Když měla Markéta, spolu se svými manželem, dostatek peněz, koupila si poměrně zachovalou usedlost kdesi kousek za Prahou a, k nelibosti místních obyvatel, tupých a nevzdělaných venkovanů, zde začala, spolu se svým manželem, rázně hospodařit. Nebyla by to však ona, aby nezačala používat zcela nových, revolučních osevních plánů a agrotechnických postupů, takže se brzy stala nejcitovanější statkářkou v zemi.
Ale nebyla by to Markéta, aby se její vzdorná a odbojná povaha natrvalo spokojila s umrtvujícím klidem, jenž na našem venkově dosud panuje a pro nějž je typické toliko hučení sekaček, kokrhání kohoutů a zpěv ptáků, nebyla by to Markéta, aby se dala spoutat fádním vegetačním cyklem, jemuž podléhá všechen venkovský život.
Její myšlenky byly a jsou příliš podnětné na to, aby tady, na venkově, dokázaly vydat ze sebe všechno své bohatství, aby jejich květy dozrály v těžké a navýsost chutné plody. Proto, aby duševně nezakrněla, pořídila si Markéta, spolu se svým manželem, i byt v Praze. Byl to malý, sotva dvoupokojový byt s kuchyňským koutem, avšak s okny rovnou do Legerovy ulice, což z něj činilo nanejvýš atraktivní adresu.
A právě v tomto bytě, do kterého se Markéta uchylovala na víkend, či v něm trávila dovolenou, spolu s manželem, jsem se jednoho dne ocitl, pozván sem na chutný, bezlepkový oběd, který sice uvařil Markétin manžel, mužíček, jak mu láskyplně říkala, ale podle receptu ze světoznámé kuchařky, kterou, krom jiného, napsala přímo Markéta.
Seděli jsme u stolu, já sám, Markéta s celou svou rodinou, otevřenými okny k nám doléhal příjemný hluk z Legerovy ulice, vzduch byl prosycen omamnou vůni motorových zplodin, takže nám, nebo aspoň mně, náramně chutnalo, asi dvakrát, nebo třikrát jsem si už přidal a pořád jsem neměl ještě dost.
Když už se všechno snědlo a nádobí se tak mohlo dát do myčky, zvedl se mužíček s omluvou, že musí jít ještě nakojit děti, aby se jim po obědě líp spalo.
„Jak je kojíte?“ zeptal jsem se zájmem mužíčka.
„Od nejmladšího po nejstarší, jsou tak naučené.“ odpověděl mužíček.
„Copak to to nejstarší vydrží? Tak dlouho a trpělivě čekat, až na něj přijde řada, dívat se, jak kojíte jeho mladší sourozence?
Já na jeho místě bych měl určitě strach, že se na mě už nedostane,“ řekl jsem docela upřímně.
„Není se čeho bát. Mléka mám, zaplaťpámpů, dost. Mohl bych nakojit, kdybyste chtěl, i vás,“ ujistil mne mužíček.
S díky jsem odmítl, poukazuje na to, že jsem už, po tak vydatném a skvělém obědě, víc než syt. Mužíček i s dětmi odešel do vedlejší místnosti a já s Markétou osaměl, pln zvědavosti, co se bude dít, protože jsem věděl, že Markétin mozek neustále pracuje a chrlí ze sebe myšlenky, jež už nemají daleko k myšlenkám geniálním.
„Máš teď čas? Řekneme takových patnáct minut?“ zeptala se mne Markéta.
„Myslím, že mám. O co jde?“ chtěl jsem vědět.
„Jde o to, aby ses patnáct minut díval z okna, a pak mi řekl, co jsi viděl,“ zněl Markétin návrh.
„Jo, to bych mohl. Vystrčím hlavu z okna, budu se patnáct minut dívat ven a pak ti řeknu, co jsem viděl,“ souhlasil jsem s Markétiným návrhem, šel k oknu a vystrčil z něj hlavu.
Hleděl jsem na tříproudou Legerovu ulici, kterou se bez přestání valila auta a taky motorky, které si pro sebe zabraly celý jeden pruh. Nic jiného jsem za celou čtvrthodinu neviděl a to jsem řekl i Markétě.
„Viděl jsem auta. A taky motorky. Motorek bylo skoro jako aut. Až mi připadá, jako by motorka, velká a silná, byla věcí nutnou k přežití v současném světě, jako by se bez ní už nedalo existovat. Je jich, motorek pořád víc a víc. Teď už není vzácností potkat dlouhou kolonu dobře živených motorkářů, teď už je vzácností ji nepotkat. Zdá se, že vlastnit motorku je skoro tak povinné, jako nošení roušek,“ řekl jsem, co jsem viděl na Legerově ulici.
Markéta se usmála a řekla: „A nic jiného jsi neviděl?“
„Ne, nic jiného jsem neviděl. Jenom auta a motorky,“ řekl jsem.
„A co třeba myši? Myši jsi jako neviděl?“ zeptala se Markéta poněkud záhadně.
„Ne, myši jsem jako neviděl,“ zakroutil jsem hlavou.
„Dobře,“ usmála se zase Markéta a oči jí přitom jen hrály, „slyšel jsi někdy o Calhounově experimentu?
„O tom jsem v životě neslyšel. Co je to za experiment?“ chtěl jsem vědět.
„My se o něm učili na výšce, v behaviorální ekonomii. Z toho, co tento vědec zjistil, dlouho po dlouho po A. Huxleym, mrazí jak v mražáku. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí,“ vysvětlila mi Markéta.
„Fakt, jo?“ zvolal jsem znepokojeně.
„Fakt jo,“ přikývla Markéta a pokračovala, „tento vědec zavřel myši do klece, kde jim poskytl vše, po čem taková myš může toužit. Neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled a tak dál a dál. Když to hodně zkrátím: Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit, byly myši, co měly třeba i pět dětí. Jenomže pak to vzalo podivný obrat. Z ničeho nic se myši začaly množit méně. Starší přestaly být v podmínkách hojnosti ochotné obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo.
Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled. Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Samci přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně... k ničemu. Zbytečné existence.
A pak myši začaly umírat bez zjevné příčiny – evidentně v důsledku jakési psychické nepohody. Pět let po zahájení experimentu zdechla poslední myš,“ vysvětlila mi Markéta, o co go a pak řekla, „já si ten experiment zopakovala a opravdu to tak funguje. A teď se podívej z okna.“
Přistoupil jsem k oknu, abych od něj vzápětí uskočil jako zasažen elektrickým rejnokem, nebo uštknut kobrou královskou, která může dorůst dély až šesti metrů.
„Myši! Proboha, tam venku jsou myši!“ drkotal jsem zuby, protože jsem opravdu spatřil venku myši, spoustu myší.
„Jo, myši. Nic než myši. Lidi, ale přitom myši. Teď už víš, jak to s lidmi dopadne. Přesně jako v tom experimentu,“ ušklíbla se Markéta.
„To je hrozné! Co budeme dělat! Nemůžeme přece vzít lidem motorky, ani auta, a už vůbec ne jejich bůahobyt, protože by se všechno zhroutilo! A přitom jim to vzít musíme, jinak dopadnou jako ty tvoje myši! Ale jak jim to všechno vezmeme? Když jim to začneme brát, tak budeme za rudozelené bolševiky, ekoalarmisty, ale nějak lidi musíme zachránit, aby nedopadli jako myši!“ bědoval jsem.
Ale Markéta byla v klidu.
„To vůbec neřeš. To se vyřeší samo,“ uklidňovala mě.
„Samo? Jako samo?“ nemohl jsem se dovtípit, jak by se to mohlo vyřešit samo.
„Jak? Krizí! Takovou krizí, jakou svět ještě nezažil! Krizí tak těžkou, že ti, co mají auta a motorky, budou závidět těm, co chodí pěšky! Krizí, kdy z monetární politiky nezůstane kámen na kameni, kdy se finanční trhy zhroutí do sebe a stanou se černou dírou, která pohltí vše v okolí tisíců světelných let, krizí, která dostane moje jméno, protože já jsem ji předpověděla!“ proměnila se Markéta vmžiku v tygřici připravenou ke skoku.
„Krize, panebože, krize, motorkáři budou závidět chodcům!“ zablábolil jsem, nejsa s to si takovou krizi představit, a přece taková krize musela přijít, když ji Markéta předpověděla.
„O nás strach mít nemusíš. Nějaké brambory si vždy vypěstujeme, máslo stlučeme, mužíček má, zaplaťpámpů mléka dost, a vajíčka taky ptákům vybereme,“ ujistila mne Markéta a pokračovala, „já bych ostatně nikdy svoje děti do auta, natož elektromobilu, neposadila, aby byly jako myši, k ničemu nepotřebné. Po desetitisíce let byli lidé navyklí chodit desítky kilometrů denně, naše tělo je k překonávání takových vzdáleností geneticky uzpůsobeno.
Ale pokud člověk přestane ze dne na den dělat, co dělal desetitisíce let a k čemu je naprogramován, stane se z něj myš.
Už chápeš, proč nevozím nikde děti autem? Aby z nich nebyly myši!“
„Bože, to je chytrá ženská! Té se tak klanět jako královně, nebo aspoň jako prezidentce! Čaputová by se mohla jít zahrabat!“ pomyslel jsem si v duchu a zbožně pohlédl na Markétu.
Ale to už vyšel z vedlejší pokoje mužíček a oznámil, že už jsou děti nakojené a spí, byl nejvyšší čas, aby nám uvařil odpolední meltu a my si ji v klidu vypili, ale v mém mozku se už rozhořelo šílenství...
Delirium. Asi ho opravdu mám. Vidím teď všude myši. Myši v autech, myši na motorkách, myši hledící do mobilu, myši sekající trávník, všude vidím jenom Markétiny myši.
Jenže Markéta, ta vidět může, ona je totiž vizionářka, nová Sibyla, kdežto já jen blázen!
