Co se týče posledních večeří, mám s nimi celkem bohaté zkušenosti. Dnešní doba je už prostě taková a život v ní jakbysmet
Už nějakou dobu pozoroval jsem na ni jisté známky neklamně svědčící o tom, že je zamilovaná. Nebilo to do očí, zřejmě se dobře ovládala, ale nedalo se to ovšem ani, při troše vnímavosti, pokud člověka nezajímal jen chlast či televize, přehlédnout. Moje domněnka se dnes plně potvrdila.
Přišel jsem domů z práce, v ruce kytku petrklíčů, fialek, pampelišek, všeho toho, co teď kvete.
„To je pro tebe,“ řekl jsem, podávaje jí kytku.
„Pro mě? Co blázníš?“ podívala se na mně.
„Napadlo mě to, nevím ani jak, že ti přinesu kytku. Asi podvědomě,“ řekl jsem a docela klidně dodal, „jsi přece zamilovaná.“
„Jak to víš?“ nezapírala.
„Asi taky podvědomě,“ odvětil jsem.
„Chtěla jsem ti to říct. Zítra, nebo pozítří. Ale nebyla jsem si jistá,“ řekla.
„Nebyla sis jistá tím, že jsi zamilovaná?“ zeptal jsem se, ale vůbec ne ironicky.
„Ne tím, ne. Vím, že jsem zamilovaná.
Nebyla jsem jistá, jestli ti tím neublížím,“ odpověděla.
Usmál jsem dotčeně: „Proč bys mi tím měla ublížit?
S tím přece spolu dva lidé žijí, mají děti a společné jmění, že se kdykoliv může jeden z nich zamilovat. Stejně tak dobře jsem se mohl zamilovat já. Člověk se přece zamiluje, ani neví jak, prostě to jednoho dne přijde a je vymalováno.“
„To je fakt.
Máš pravdu, stejně tak ses mohl zamilovat i ty,“ přikývla a dodal, „co budeme dělat?“
„Rozejdeme se, co jiného. Přece nebudeme žít spolu, dělat si násilí, když jsi zamilovaná,“ řekl jsem.
„Ano, rozejdeme se.
To bude nejlepší,“ přikývla s oním šťastným výrazem ve tváři, kteří mají všichni zamilovaní lidé, ale pak zvážněla, „ale co barák?
A auto?
A hlavně, co děti?“
„To všechno ti samozřejmě zůstane. Barák, auto, a hlavně děti. Nechci ti dělat žádné problémy, ani se ti nechci plést do života, když jsi zamilovaná. Nechci nic, zůstaň tady, já odejdu pryč a začnu hezky znova. Na děti ti budu platit, kolik si řekneš. Jestli nechceš, tak se s nimi nemusím ani vídat. Bude to pro ně i lepší, aby v tom neměly zmatek, aby nejezdily sem a tam.
Opravdu se ti nechci nijak plést do tvého života,“ zdůraznil jsem.
„Já jsem vždy věděla, že jsi moc fajn, chlap,“ rozzářila se a políbila mě, i když ne tak něžně, jako ještě před čtyřmi či pěti lety.
„Chci za to všechno jen jedno,“ řekl jsem, když ode mne odtáhla své rty.
„Co?“ zeptala se.
„Abychom zůstali přátelé.
Nechci, abychom si otravovali život vzájemnou nenávistí.
Můžeš mi to slíbit?“ podíval jsem se na ni.
„Můžu!
Slibuji, že zůstaneme přátelé!“ slíbila mi to a zeptala se, „co teď budeš dělat?“
„Dnes ještě přespím tady.
Ráno si sbalím to nejnutnější a vypadnu, abyste už mohli velikonoce sdílet na facebooku v klidu spolu,“ mávl jsem rukou.
V očích se jí objevily slzy: „Je mi to moc líto, že musíš pryč. Víš, chci, abys věděl, že to bylo s tebou moc pěkné, prostě super. Kdybych se nezamilovala, nemusel bys vůbec odcházet.
Chápeš?“
„Chápu.
Mně s tebou bylo taky moc fajn, bylo to s tebou prostě taky super,“ uklidnil jsem ji.
„Ani nevíš, jak ti přeji, aby ses taky co nejdřív zamiloval.
Bylo by moc super, kdyby sis co nejdřív našel někoho, kdo tě taky bude milovat,“ přála mi.
„Dnes to není těžké zamilovat se. Brzy se jistě taky zamiluji. Postavím další barák, koupím auto, budeme mít děti, neměj strach,“ ujistil jsem ji.
„To jsem ráda!
To bude super!“ zajásala a dodala, „promiň, ale nic jsem neuvařila, jestli máš hlad. Jsem jako omámená, úplně mimo.“
„To je tím, že jsi zamilovaná.
Koupil jsem si cestou z práce rohlíky.
Podívej, tady jsou,“ vytáhl jsem rohlíky a položil je na stůl.
„Ty jsou pěkné!
Takže ti nemusím dělat nic na jídlo?“ podívala se na mne prosebně.
„Ne, nemusíš. Stačí mi to. Pro tebe je teď nejdůležitější tvoje láska. Měla bys mu co nejdřív napsat, že se zítra může nastěhovat,“ upozornil jsem ji.
„Hned mu napíšu!“ radostně vyjekla, vzala mobil a její palec okamžitě rozehrál nádhernou taneční etudu.
Jedl jsem suché rohlíky a zapíjel je vodou s domácím sirupem, který dělala, stejně jako všechny její kamarádky, loni v létě, tehdy ještě nejspíš nebyla „omámená“.
Ona celou dobu, co jsem jedl, hleděla na mobil. Něco napsala, čekala na odpověď, aby se rozesmála, když přišla a zářící štěstím zase něco napsala, prostě se chovala tak, jak se chovají zamilovaní.
Ale já jsem byl úplně v klidu, v poho.
Nemělo smysl se kvůli tomu nějak stresovat, věděl jsem, že takových posledních večeří ještě bude!
