Tohle může vypustit z úst jen a) skalní otužilec, b) eskymák (a to se obávám, že i v iglú je tepleji...) nebo c) někdo, kdo něco podobného nikdy nezažil, d) Reinhard Heydrich. A Okamurovci s Větvičkou už vědí, dé je správně
Ukázka z nové knihy spisovatele Ladislava V. „Zrnko pravdy“
Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, tentokrát nečekal v předpokoji vůdcovy pracovny déle než tři minuty.
Stačil si jen letmo zkontrolovat holínky, zda jsou jeho bezchybně vyleštěné, pak se ujistit naučeným hmatem, zda je jeho Železný kříž I. třídy na svém místě a už se dveře Vůdcovy pracovny vrzavě otevřely.
„Prosím, pojďte, Vůdce Vás už čeká,“ vyzvala jej sekretářka, sympatické venkovské děvče s důlky ve svých trochu buclatých tvářích a nepřeslechnutelným typickým haličským přízvukem.
„Heil Hitler!“ pozdravil říšský protektor Vůdce.
„Až na věky, amen!“ přikývl Vůdce a vyzval říšského protektora, „vezměte místo, prosím, ať mi nevynesete spaní.“
„Rozkaz, můj Vůdce!“ srazil Heydrich podpatky a sedl si na starou rozvrzanou kovovou židli.
„Doufám, že se vám sedí pohodlně,“ řekl Vůdce, a pokračoval, „přejdu rovnou k věci, můj milý.
Jak jste daleko s českou otázkou?
Už bych rád konečně říši těch všivých Čechů jednou provždy, jen zabírají životní prostor německému národu. Musím na to myslet, kudy chodím. Nemůžu kvůli tomu spát. Evička mi radí, abych si zajel do Karlových Varů. Na festival Ale můžu ji nechat v Berlíně samotnou? Vždyť je to tady samý Turek, Syřan, nebo Afghánec.
Ne, do Karlových Varů jet rozhodně nemůžu. Moc by mi pomohlo, kdyby ten problém s Čechy byl už jednou provždy vyřešen. Odpornější národ jsem opravdu neviděl.
Přinesl náš teror už konečně nějaký výsledek?
Je český národ zlomený?“
Vůdce upřel dychtivě zrak na Heydricha.
Ten si prohrábl své nádherně plavé vlasy, a pak řekl: „Budu k vám naprosto upřímný, můj Vůdce. Teror na Čechy neplatí. Měl jste pravdu, že to jsou smějící se bestie. Čím na ně víc tlačíme, tím víc se nám za zády smějí, a čím víc se smějí, tím víc jsou posraní strachy. Smějí se těm svým vtipům a přitom se udávají navzájem. Jsme už těmi udáními už tak zavaleni, že makáme na tři směny.
Ale problém je v tom, že všechna ta udání jsou falešná, protože Češi jsou tak připosraní, že se na žádný odpor nezmůžou.
Smát se vtipům, udávat se proto navzájem, to jo, na to jsou Češi mistři světa, ale bojovat?
Kristepane, kdopak kdy viděl Čecha za něco bojovat?!
Maximálně tak v Lidlu o máslo v akci!
Ne, teror na Čechy neplatí, to jejich udavačství už začíná být pro nás kontraproduktivní.
Ne, na Čechy se musí úplně jinak. Hodně jsem o tom přemýšlel, a myslím, že to mám. Musíme být jako oni, musíme být taky smějící se bestie, můj Vůdce.“
Vůdce celou dobou bedlivě poslouchal, co mu Heydrich říká a když ten skončil, smutně prohodil: „No jo, to se lehko řekne, ale jak se to udělá?“
„Docela jednoduše, můj Vůdce,“ odpověděl Heydrich a poposednuv na židli, se zápalem pokračoval, „musíme se Čechům vysmát zrovna tak do ksichtu, jako se oni vysmívají nám.
A nebude to vůbec těžké, úplně stačí, když jim budeme prodávat ruský plyn šestkrát dráž, než za kolik ho kupujeme my.
Můj plán je následující, milý Vůdce!
Jak všichni víme, čeká nás krutá zima, snad nejkrutější za posledních tři sta let. Pokud Češi nebudou mít plyn, budou si muset snížit pokojovou teplotu na 18 °C a to žádný Čech nepřežije, protože žádný Čech není Eskymák, aby to přežil.“
„No, nevím, vždyť si přece Češi můžou obléct svetry. Já mám přece taky ve svém bunkru 18°C a žiju,“ namítl Vůdce.
„Kdepak, vy neznáte Čechy!“ zvolal vzrušeně Heydrich tak, že dokonce vstal ze židle, „Češi jsou trenýrkový národ, ani je nenapadne, aby si oblékli svetr, oni musí chodit doma v trenýrkách, aby se cítili jako velcí páni!
Pokapají jako mouchy!
Nechtěli naši armádě posílat svetry, když mrzla u Stalingradu a teď jim ty svetry budou stejně na prd, protože si je ani za nic neoblečou.
Těch třicet let, co jsou po tom jejich Listopadu zase v našem otroctví, přineslo své sladké plody a ani nás to moc nestálo. Ty žebrácké mzdy, co jsme jim dávali, Čechy úplně rozmazlily, už nic nevydrží, jsou docela zdegenrovaní. Naši vojáci mrzli u Stalingradu a Češi si doma chodili v trenýrkách.
Myslí si, že mají právo na teplo, chacha!
Garantuji Vám, můj Vůdce, že těch osmnáct stupňů doma Češi nedají. Nejpozději po čtyřech dnech budou unudlaní, se zarudlými nosy chcípat rýmou.
Troufám si tvrdit, že českou otázku si můžeme na svém seznamu úkolů v klidu odškrtnout, máme splněno.“
Vůdce byl však, jak se ukázalo, skeptik.
„No dobře, 18°C ti rozmazlení Češi snad nepřežijí. Ale jak je chcete vůbec ty české bestie donutit, aby si teplotu snížili na 18°C? Jak, je znám, budou schválně topit ještě víc,“ namítl Vůdce, jak se zdálo, docela oprávněně.
„V tom je přece ten vtip, haha!“ rozesmál se ale Heydrich a v tu chvíli vypadal opravdu jako Čech, „samozřejmě, že Češi budou schválně topit ještě víc a přitom se smát, jak všechny převezli. A budou se smát asi tak celý měsíc, než jim dojde všechen plyn. Ti hlupáci pořád ještě nechápou, že je válka.
Jenže kdo chce vládnout světu, ten musí umět přinášet oběti. Ale Češi nadevše milují ten svůj smrádek a teplíčko, hlavně teplíčko. Budou chodit v trenýrkách, budou se plácat po zádech a nejpozději na Štědrý den, šlus, ve všech bytech, ve všech barácích totální holomráz. Mohli přežít zimu při osmnácti stupních, ale Česko není Pobaltí, aby Češi chápali, o co jde a co je potřeba.
Jak říkám, o Vánocích máme Čechy z krku, my budeme pěkně ve svetrech a živí, oni budou v trenýrkách a ztuhlí na kámen.“
A teď se rozesmál i Vůdce.
„Hehe, to je přece gól, hehe!“ smál se tak, až mu knírek dělal pod nosem hotové psí kusy, „nakonec nám s likvidací Čechů nejvíc pomohli Rusové, když zastavili plyn, hehe!
Na Vánoce bude konečně ta česká svoloč zmrzlá na kámen, hehe!
Na Nový rok do těch jejich baráků už nastěhujeme naše lidi, hehe!
Vy jste génius!
Všichni si na Češích vylámali zuby, ale vy jste na to kápl, hehe!“
A Vůdce, radostí bez sebe, že má Čechy konečně z krku a že ho to nebude nic stát, dostal takový záchvat smíchu, že nebyl ani s to se Heydrichem rozloučit, smál se a smál, zatímco se Češi třásli zimou už teď, se ačkoliv na tu jejich posranou zemi právě právě valila taková tropická vedra, že se jim pivo z kelímků vypařovalo přímo před očima a to žádný Čech ještě nikdy neviděl, až teď.
