Těžko říct, proč našim milých komunistům nejsou bližší eurobolševici z Bruselu a západoevropský socialismus hypertrofovaného sociálního státu, ale ruští oligarchové, kteří systematicky drancují a zbídačují Rusko a jeho lid
Vším pracujícím lidem toužebně očekávaný pátek konečně nadešel, pracovní morálka na všech pracovištích valem upadala, nikomu se už nechtělo nic pořádně dělat, ale v ulici Politických vězňů se nezahálelo ani trochu.
ÚV KSČM schůzoval, jako by byl docela obyčejný pracovní den.
„Soudružky a soudruzi, dávám hlasovat o usnesení, že ministr Petříček pracuje proti zájmům naší země, když podporuje suverenitu a územní celistvost Ukrajiny, kterou garantovalo Rusko podpisem Budapešťského memoranda.
Kdo je pro?“ zeptal se předseda Filip, a když spočítal zvednuté ruce, řekl, „všichni, další hlasování je zbytečné.
Dalším bodem programu dnešní schůze je sebekritika soudruha Slánského.
Soudruh Slánský sice v souladu s programem strany zaslal soudruhu Stalinovi dopis, v němž ho žádá, aby k nám do republiky poslal své poradce, ale pak se dopustil ve své stranické práci řady přehmatů.
Předně vytvořil v naší straně vlastní skupinu, která chce, aby naše strana dala přednost hájení národních zájmů před internacionální bratrstvím všeho pracujícího lidu. Chce, aby se naše strana stala stranou nacionalistickou, aby vystoupila z Kominterny.
Jinak řečeno, je Slánského skupina skupinou nacionální úchylky.
Co nám k tomu řekneš, soudruhu Slánský?“
Zraky všech přítomných se obrátili na soudruha Slánského.
„Soudružky a soudruzi, přiznávám, že jsem pracoval proti zájmům strany a chci proto provést sebekritiku!“ zamumlal soudruh Slánský a tichým hlasem pokračoval, „ukládal jsem o život prezidenta, byl jsem hlavním špionem amerických imperialistů, západních demokracií, pražské kavárny a liberálních demokratů.
„Způsobil jsem strašné materiální škody československému lidu. Brzdil jsem zvyšování jeho životní úrovně. Připravoval jsem strašlivý osud československému lidu – imperialistickou válku a zničení jeho samostatnosti i fašistickou diktaturu pražské kavárny, pseudoelity a liberálních demokratů. Vím, že je dnes moje jméno Slánský proklínáno všemi poctivými lidmi, za což může můj kosmopolitní původ.
Přiznávám, že jsem, chtěje hájit naše národní zájmy, jednal proti zájmům strany, a proto žádám pro sebe ten nejpřísnější trest, vyloučení ze strany.“
Soudruh Slánský domluvil a soudruh předseda vážně pokýval hlavou: „Vidíš, vidíš, soudruhu, tak to dopadá, když se někdo nedrží stranické linie.
Ale že jsi provedl sebekritiku, ze strany tě nevyloučíme.
Soudružky a soudruzi, dávám hlasovat o soudruhu Slánském.
Kdo je pro, aby byl za své jednání proti zájmům strany popraven?“
Jako na povel se zvedly všechny ruce, dál hlasovat zbytečné.
„Děkuji, soudružky a soudruzi.
Zemřu sice, ale zemřu jako komunista!“ neskrýval své dojetí soudruh Slánský.
Po tomto bodě následoval další bod a po něm další, první jarní ptáci už dávno utichli, když soudružky a soudruzi teprve vyšli ven ze svého sídla, aby pak každý kvapně zamířil do svého domova, prostého a skromného, ale přec takového, ze kterého je hned poznat, že v něm žijí čestní a poctiví lidé, kterým slovo vlast není ani trochu cizí.
