Jednou za padesát let přichází milostivé léto, kdy se otrokům dostává svobody a přímé demokracie, a to léto přišlo letos
Velmi mne na počátku letošního léta vzrušila zpráva, že byla odhalena zločinecká skupina, která vybudovala rozsáhlou korupční síť, sahající až do nejvyšších politických pater.
„Co teď s nimi bude? Snad nebudou souzeni!“ nedával mi spát osud dopadených zločinců, kteří se mezi sebou domlouvali speciálními šifrovacími telefony.
A ještě více mne vzrušila informace, že mozkem této zločinecké bandy byl archanděl Gabriel, který to celé vymyslel a zorganizoval, a který se jednotlivým členům zločinecké bandy zjevoval jako umouněný uhlíř.
„Archanděla přece nemohou zavřít!“ děsila mne představa, že by vysoce postavený archanděl skončil za mřížemi stejně jako známý zločinec dr. Rath.
Vzal jsem si proto poutnickou hůl a začal obcházet všechny policisty, soudce i státní zástupce, abych vyprosil milost aspoň pro archanděla, když ne pro všechny, kteří byli účastni tohoto zločinného spolčení.
„Věc je to velmi vážná. Chápeme vaše obavy, ale nemůžeme vám slíbit nic určitého. Je zde obrovský tlak veřejnosti na prošetření celé záležitosti a spravedlivé potrestání všech viníků padni, komu padni, tedy i samotného archanděla, o něhož se tolik strachujete, prokáže-li se u soudu jeho vina, či nepřizná-li se on výměnou za dohodu o trestu a vině,“ nemohli mi však zástupci všech těch orgánů činných v trestním řízení s dopadenými korupčníky slíbit nic určitého, neboť byli pod ohromným tlakem veřejnosti.
Vybičován obavami o osud archanděla i jeho lidských kumpánů začal jsem obcházet veřejnost, abych každého jednotlivého člověka prosil o odpuštění těm, jejichž životy mi tak ležely na srdci.
„Čert to vezmi! Odpouštím tomu archandělovi i všem ostatním, pánbůh s nimi!“ odpouštěl jeden člověk po druhém archandělovi i dalším zločincům, když jsem ho o to prosil na kolenou.
Tak jsem přišel až k Okamurovi do jeho podivuhodného domu.
Okamura, oblečen v trenýrkách a nátělníku, pozorně vyslechl moji žádost o odpuštění těm, kteří se neprovinili ničím jiným než jen tím, že poslušně plnili příkazy archanděla, kterýžto vybudováním a provozováním korupční sítě sledoval zcela jistě vyšší, nám, pouhým lidem nepostřehnutelné cíle.
Když jsem skončil se svou prosbou, řekl Okamura: „Rád bych jim všem odpustil. I mne trápí jejich budoucnost a nejvíce to, co bude nyní s archandělem, jenž dostal se do spárů soudů a policie, o kterýchžto institucích nemyslím si nic dobrého.
Ale jde o to, že moje vůle není svobodná. Jsem jen pouhým otrokem svých voličů, musím plnit každý jejich rozkaz a přání. A mí voliči jsou nelítostní. Chtějí vidět krev a já jim tu krev musím přinášet. Vůbec ideální by bylo, kdyby je všechny bez milosti popravili. To byli by pak moji voliči spokojeni a já bych od nich dostal kostku cukru.
Ó, jak sladká dokáže být taková kostka cukru!
Vidíte sám, jak v nelehké jsem situaci.
Na jedné straně jedinečná možnost odpustit těm, kteří se takto provinili, včetně archanděla, a na straně druhé kostka cukru!
Proklaté otroctví!
Dělá ze mne jen loutku v rukou mých voličů!
Kdybyste viděl, co je to za lidi!
Jak jsou krutí!
Ale nejsou krutí, protože by byli zlí!
Jsou krutí, protože jsou dobří a žízní po spravedlnosti, jako všichni dobří lidé.
A já jsem jejich otrokem!
Promiňte, ale nemohu nikomu nic odpustit, mohu jen žádat hrdelní tresty pro ty, za něž orodujete!“
Bylo zřejmé, že Okamuru jeho otroctví skutečně trápí.
Já však od samé radosti vykřikl.
„Člověče zlatá! Vždyť letošní léto je létem jubilejním, proto milostivým! Každý otrok má být propuštěn a má mu být vrácen jeho majetek! Již nejste otrokem, bezduchou bytostí, již nemusíte plnit vůli těch, kterým jste dosud otročil!“ objal jsem Okamuru.
„Hrome, máte pravdu! Letošní léto je skutečně létem milostivým! Již nejsem otrokem!“ neskrýval své štěstí Okamura a políbiv mě na tvář, prohlásil, „ať jsou všichni ti, na které jsem doteď sočil, považováni za nevinné, nechť jsou jim odpuštěny všechny jejich viny, nechť jim je, stejně jako mě, navrácena svoboda a všechen jejich majetek!“
Uslyšev tato slova, proměnil jsem se v solný sloup. Někteří lidé si mne pletou s Lotovou ženou. Ale Lotova žena je někdo úplně jiný. Já jsem se neohlížel za sebe, já jsem nespatřil Sodomu mizící v plamenech, já jsem jen hleděl Okamurovi do tváře, když byl vysvobozen ze svého otroctví, když odpustil těm, jejichž nejpřísnější potrestání požadoval jsa nejposlednějším otrokem.
Až zaprší, až přijde bouřka, tak se rozpustím, ale to už se vás netýká, nejste dobytek, abyste olizovali sůl, jste lidé a podle toho se taky chováte, nikdo vás neodvede na jatka, tam končí jen skutečný dobytek.
