Manželství není posvátný svazek mezi mužem a ženou

Křesťané nejsou ani náhodou tím, co ze sebe dělají. Nejsou tím právě proto, že jsou křesťané. Tupí materialisté, kterým je jakékoliv duchovno nekonečně vzdáleno

            Mnohá, ne-li všechna proroctví Starého zákona byla bez nejmenšího zbytku pro prasata naplněna, včetně těch, jež dopředu anoncují příchod Krista na tento svět.

            A Kristus přišel, viděl a zvítězil.

            Zvítězil nad smrtí.

            Aby taky ne, když si bůh něco umane a naplánuje, byl by v tom čert, aby svůj plán nesplnil.

            A jak přišel Kristus na svět poprvé jako novorozeně v betlémském chlévě, tak přijde na svět i podruhé.

            Přijde na něj jako mladý muž v nejlepších letech, jako muž, který již jednou nohou vstoupil do středního věku, neznaje však jeho krizi.

            Přijde podruhé a bude soudit mrtvé i živé.

            Hroby se otevřou jako rodidla a mrtví, protahujíce své ztuhlé údy, setřepávajíce ze sebe hlínu, poběží k poslednímu soudu.

            Někteří budou zapsáni do knihy života, ti se budou radovat ze svého vzkříšení.

            Mnozí však do knihy života zapsáni nebudou, a ti pak budou své vzkříšení proklínat, ba budou proklínat i samotného Krista.

            Jejich vina, jejich strašlivá vina!

            Měli chodit do kostela, měli se kát a litovat svých hříchů, věděli přece, že mimo církev není spásy!

            Jedněm život věčný, těm druhým věčné zatracení!

            Pod vlivem této zjevené pravdy pravdoucí a nejspíše i pod vlivem prudké oblevy, jež nám s nevyléčitelnou krutostí připomněla pomíjivost všeho, pustili jsme se v hospodě do teologické diskuse, byť samozřejmě naprosto laické, o věcech, které nelze chápat jinak než jako metafyzické.

            Jak míjel čas a zvedala se hladina alkoholu (to jest Krve Páně) v krvi naší, sklouzla tato naše diskuse, jak se ostatně u mužů ženatých dá i čekat, k ožehavému tématu svátosti manželské. Nejvíce ze všeho bylo slyšet Frantu, ovšem není divu, když má doma hotové peklo.

            „Rozvod není hřích!“ křičel Franta na celou hospodu, mlátě pěstí do stolu jako by byl v kostele.

            „To se pleteš, Franto. Nejsi papež,“ řekl jsem mu.

            Ale kdeže Franta, ten že by uznal svůj omyl?

            „Rozvod není hřích!“ hřímal dál Franta, strkaje mi teď pěst před obličej, „rozvod není hřích, protože nic takového jako rozvod ani neexistuje!“

            „To snad, Franto, nemyslíš vážně,“ namítl jsem.

            Franta vrtěl hlavou: „Ne, ne, neexistuje! Z pohledu církve a tedy i boha existuje jen to manželství, které bylo uzavřeno v kostele. Toto manželství se uzavírá na furt, jde o nerozlučitelný posvátný svazek ne ředkviček, ale muže a ženy.

            Pokud se někdo rozvede, tak se rozvede občansky, ale rozhodnutí soudu o rozvodu manželství se nemůže dotknout tohoto posvátného, a proto nerozlučitelného svazku mezi mužem a ženou, který tak pořád trvá.

            Církevní rozvod, jenž jediný dává naději nešťastným lidem, kteří k sobě cítí nepřekonatelný odpor, že jejich svazek není nerozlučitelným, že mohou snad v budoucnu okusit skutečnou lásku, je jen potvrzením toho, že tento svazek, dle příslušných paragrafů církevního práva, vlastně ani nevznikl vinou jednoho z manželů, a že tedy toto manželství nikdy ani neexistovalo, nejedná se tedy o rozvod jako takový.

            A když rozvod neexistuje, tak nemůže být ani hříchem!“

            „Meleš páté přes deváté, Franto.

O to právě přece jde.

Člověk, který se domněle, to jest civilně, rozvede, je de facto pořád v posvátném svazku manželském, který byl uzavřen v kostele. Je-li blázen, nebo rovnou hlupák, a vstoupí znovu do manželství, ovšem jen občanského, tak toto manželství není manželstvím, to jest posvátným a nerozlučitelným svazkem mužem a ženy, ale toliko jen občansko-právním vztahem, který nemá, ani nemůže mít žádné metafyzické konotace.

Respektive má a může mít jen tu metafyzickou konotaci, že se takový člověk dopouští hříchu smilstva či cizoložství, protože může souložit, a nehřešit při tom, jen s tím, kým byl oddán v kostele. A jako takový, žijící v hříchu, nemůže jít pochopitelně ke svatému přijímání, leda kdyby mu dal pan farář rozhřešení. Ale to mu nedá, ani kdyby se Kristus na hlavu postavil.

Co bylo spojeno na zemi a v katechismu, je spojeno i v nebi.

To si, laskavě, uvědom, Franto!“

Ale Frantu moje klidná a laskavá slova rozzuřila.

„Amen, amen, pravím vám, tady na zemi se lidé vdávají a žení, ale v nebi už to tak nebude. V nebi už budou lidé podobni andělům a blízko pánu bohu!“, vykřikl Franta už tak, že překřičel i puštěnou televizi, ve které běžel biatlon, naše vedla, právě střílela ležku, „jak může být spojeno v nebi něco, co tam ani není?

Aha?

Žádna svátost manželská neexistuje, protože v nebi, ve věčném životě, který jediný je a musí být rozhodující, žádné manželství neexistuje!

Tady můžeme žít a trpět v manželství třeba padesát let, ale tam budeme věčně svobodní!

Kdyby bylo v nebi spojeno, co je spojeno na zemi, muselo by manželství existovat i v nebi.

Ale ono tam neexistuje!

Neexistuje!“

Frantův výraz byl nyní tou nejčistší esencí radostné víry v život věčný, v to, co nám bylo zjeveno v Písmu svatém.

„Snad. Je fakt, že to řečeno bylo,“ řekl jsem zamyšleně, protože mě cosi napadlo, „ale můžeme nebe ztotožnit s Božím královstvím?

Totiž v katechismu je třeba napsáno, že ten, kdo žije v bohu, jde rovnou nebe.

Jenže boží království přijde až s naším vzkříšením, až vstaneme z mrtvých, až se otevřou naše hroby, až nás Kristus odsoudí či zapíše do knihy života.

To nebe, do kterého odcházejí rovnou ti, kdož žili v bohu, tedy většinou faráři, a kde jsou lidé podobni andělům, (ale ovšem jen podobni) tedy nemůže být božím království, protože ani tito faráři nebyli dosud vzkříšeni, jejich hroby se neotevřely, nevstali z mrtvých, jsouce zase lidmi, ne už bytostmi, jež jsou podobné andělům.

Což mi připomíná kardinála Berana.

Ten, jak známo, projevil písemně poslední přání být pohřbený v Praze, nebo v hrobu rodičů, ta listina se objevila teprve teď nedávno. Ale jelikož je pohřbený v bazilice svatého Petra, panuje v církvi názor, že jeho ostatky nemohou být do Prahy přemístěny, protože být pohřbený v těsné blízkosti svatého Petra je jedna z největších ctí, které se může křesťanu dostat.

Totiž až nadejde čas zmrtvýchvstání, vstane kardinál Beran z hrobu a prvního koho potká, bude svatý Petr. A kde je svatý Petr, tam jistě někde hodně blízko bude i samotný Kristus .

Jeho duše sice teď dlí nepochybně v nebi, kam se odebrala hned po smrti, on sám je jistě teď podoben andělu a snad je blízko boha, ale ani kardinál Beran není ještě vzkříšen, nevstal z mrtvých v tom těle, v němž zemřel (jak učí církev), a tedy nemůže ještě být v božím království jako takovém.

Já na tvém místě, Franto, byl bych s těmi prognózami přece jen opatrnější. Nebe, jak vidno, to není ještě boží království, to je jen jakýsi mezistav, to ještě není nic absolutního a definitivního.

„Ach, bože, kdy to všechno skončí!“ zaúpěl Franta po mých slovech a rozplakal se jako malé dítě.

Plakal, toužící po lásce, skutečné lásce, které se mu nedostávalo, jsa sice ženatý, jak se na muže, vyjma těch, co žijí v celibátu, sluší a patří, ale sotva šťastný, trpící, prohýbající se pod křížem, jenž nemohl odložit, protože by to byl hřích, ale zároveň nejsa Kristus, jsa jen člověk, který bez přestání musí bojovat o svou spásu, o svůj život věčný, přičemž každé jeho, i to nejmenší pochybení je krutě potrestáno zatracením.

„Měl jsem raději držet hubu, nežvanit o žádném kardinálovi Beranovi,“ vyčítal jsem si v duchu.

Ale bylo pozdě.

Když jsem pak vedl sotva na nohou stojícího Frantu domů, do toho pekla tam, nepřipadal jsem si jako ten, kdo podpírá padající, ale jako nelítostný kat.