Nechápu ty, kteří vykřikují, že smazáním svého profilu na facebooku byli omezeni na své svobodě. Opak je pravdou, kdo chce být svobodný, ten není na facebooku
Když vidíte už z dálky k sobě přicházet rozesmátého, radostí překypujícího člověka, hned vás napadne, že to musí být blázen, protože kdo jiný se dnes může ještě smát, kdo jiný může dnes překypovat radostí než jen skutečný blázen?
Ke mně teď zrovna jeden takový člověk z dálky přichází. Ještě mu nevidím do obličeje, ale vidím, jak radostně rozhazuje rukama, jak štěstím povyskakuje, studený vítr donáší ke mně jeho osvobozující smích.
„To bude nejspíše nějaký blázen,“ pomyslím si, ale to už je ten člověk tak blízko, že rozeznám jeho obličej a krev mi div úlekem neztuhne v žilách, „to není blázen, to je Klaus!“
Ne, nemýlím se, je to Klaus, i když takřka k nepoznání změněný smíchem a tou nejčistší radostí, nikdy bych neřekl, že se tento člověk dovede tak smát a tak radovat.
Ale to už je Klaus u mě, pozitivní energie z něj srší tak, že si musím zaclonit oči, aby mne neoslnila. Přiznám se, že v tu chvíli považuji rozesmátého Klause za fantom, který vzešel z nějakého hodně žumpoidního koutu kolektivního nevědomí českého národa.
Ale není to fantom.
Je to skutečný Klaus, protože se na mě vrhne a radostně mne obejme!
„Kamaráde!
Kamaráde!“ ševelí jeho rty, zatímco jeho paže mne nepouštějí ze svého objetí, „smazali mne!
Smazali mne!
Slyšíš?
Smazali mne na facebooku!“
„Cože!
Smazali na facebooku!“ vykřiknu, když se dozvím tu novinu.
„Přesně tak!“ přitaká Klaus a začne mne líbat, „pojď, musím ti dát pusu!
Jednu!
Druhou!
A ještě jednu!“
Klaus mne celuje, ale já se mu vytrhnu: „Takže vás smazali!“
„To se ví, že smazali, hehe!“ rozesměje se Klaus na celé kolo, cloumaje mnou, „ani nevíš, jak jsem rád!
To se nedá ani popsat!
Už jsem myslel, že se z toho hnusu nedostanu nikdy ven!
Už jsem myslel, že tam v tom pekle zůstanu nadosmrti!
Že tam budu muset navěky dávat svoje pitomé statusy, a mazat statusy jiných, že už do konce tohoto světa zůstanu zavřený v té svojí hnusné bublině, kde jsem si připadal jako ten největší génius, protože mě všichni lajkovali.
Fuj!
Vždyť jsem byl jen blbec jako každý, kdo je na facebooku, žádný génius, žádný jasnozřivý myslitel!
Blbec, docela obyčejný blbec!
Proč si myslíš, že má facebook nad námi takovou moc?
Protože jsme totální blbci, kteří mu to sami dovolují, kteří se sami ve své blbosti nechávají ovládat!
Nebo si myslíš, že by měl facebook monopolní postavení, kdybychom nebyli takoví blbci?
Byla tam jedna taková ženská, náramně blbá, jmenovala se, myslím, Samková. Tu ženskou smazali a představ si, ona místo toho, aby se radovala, že už nemá s facebookem nic společného, psala dopis samotnému arcipekelníkovi Zuckerbergovi a dožadovala se toho, aby se mohla vrátit do pekla!
Nána!
Dostane svobodu a sama se dožaduje, aby jí ta svoboda byla zase odejmuta a ona se mohla zase čvachtat v tom pekelném bahně, které je kvintesencí lidské blbosti!
Ale já zase až takový blbec nejsem!
Já se návratu do pekla dožadovat nebudu!
Jsem svobodný!
Ten zasraný facebook mne už neovládá, svět bude existovat i bez mých žvástů, platil jsem příliš velkou cenu za to, aby ty moje žvásty jakože rezonovaly ve veřejném prostoru!
Dnes jsem se podruhé narodil!“
Klaus výská, tančí, ale já řeknu: „Mě nesmazali.“
Klaus přestane výskat, zvážní, položí mi ruku na rameno: „To ti, kamaráde, nezávidím. Není větší svinstvo než sociální sítě, lidé jsou do nich lapeni jako hmyz. Mají nás v hrsti, tak je to. Mně se dnes podařilo utéct z vězení, ale miliardy dalších v něm zůstávají.
Všiml sis, kolik lidí drží v ruce mobil, kolik lidí do něj pořád hledí?
Já už ten svůj krám naštěstí mohl zahodit, když mne smazali. Ale co ty, co ostatní, kteří jsou k facebooku přikováni řetězy jako ke zdi, kteří pořád musí hledět na mobil?
Radši půjdu, aby tě moje svoboda netrýznila, aby tě nedoháněla k šílenství, aby ses pořád dokola nemusel ptát: ,Proč smazali ho a ne mě?
Proč musím být pořád blbcem, z jehož blbosti roste síla a moc facebooku?´
Měj se, kamaráde, přeji ti, aby tě taky smazali!“
Klaus mě ještě jednou plácne a začne se vzdalovat, svobodný, mající nějaký facebook úplně na háku.
Chvíli se za ním dívám, pak vezmu mobil a palce se mi roztančí na displeji.
„Smazali Klause!
My chceme taky smazat!“ bouří se všichni na facebooku, tak se vzbouřím i já, hodím si na profil vzbouřenecký status, „já chci taky smazat všechny svoje profily!
Smazat!“
Ale nikdo, žádný neviditelný a přitom všemocný algoritmus mne nemaže, zůstávám dál blbcem, otrokem facebooku, dost možná už navždy.
