Jak má zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí, když kazatelé lásky planou nenávistí a pro vítězství pravdy neváhají lhát a házet kytice do koše? Bravo, strážci totalitní demokracie, - bravo, bravo, bravo
Nemohlo to dopadnout hůř!
Kytice, kterou dnes Babiš položil na Národní třídě ještě před úderem hodiny zlých a nešťastných duchů, obratem skončila v koši.
„Nebohé květiny!
Vždyť nejsou umělé!
Barvy jejich květů jsou syté a zeleň jejich listů i stonků nefalšovaná.
Takový osud si nezaslouží!“ pomyslel jsem si hned a, nemoha snést pohled na kytici v koši, si umínil, že ji musím zachránit stůj, co stůj.
Ale dlouho se mi k tomu nenaskytla vhodná příležitost. Dav, který se pořád ochomýtal kolem, byl agresivní, a vůbec mu nešlo, jak jsem záhy pochopil ze zastřených očí lidí, kteří jej tvořili, o neliberální demokracii či dokonce o absolutní svobodu. Dostat se ke kytici a vytáhnout ji z koše, bylo takřka nemožné.
Zmocňovalo se mne nekonečné a věčné zoufalství, mozek mi drásala epochální beznaděj, ale pak mne napadla ta spásná a přitom tak jednoduchá myšlenka.
„Na Hrad!“ zvolal jsem mocným hlasem a připojil k tomu, „Babiše do koše!“
„Na Hrad!
Babiše do koše!“ zahřměla poslušně mohutná ozvěna, jež vzešla z tisíců lidských hrdel.
Dav se dal pohybu, nekontrolovatelného a nezastavitelného pohybu, jak v něm vzplálo šílenství, které jsem zažehl jiskrou svého výkřiku.
Za půl hodiny byla Národní třída již pustá a prázdná, jen tu a tam jí projely bezprizorné tramvaje, jejichž provoz byl předčasně obnoven, snad proto v nich nikdo neseděl, jen hloupě a tupě stál.
Hbitě jsem vytáhl kytici z koše, skočil do jedné z těchto tramvají, označil jízdenku a nechal se jí dovézt k nejbližšímu hřbitovu.
„Tady ti bude dobře.
Tady vynikne tvá krása i krása trikolory, kterou tě v květinářství opásali namísto pupeční šňůry,“ položil jsem kytici na jeden z mnoha omšelých hrobů s již takřka nečitelným jmény a stejně tak i daty, jen na jedné z fotografií se dala ještě rozpoznat tvář nějaké mladé ženy, snad studentky práv či medicíny.
Chvíli jsem ještě postál u tohoto hrobu a pak se pomalým, nikam nespěchajícím krokem vydal taky na Hrad, dospívaje selským rozumem k závěru, že státní svátek, který vychází na sobotu, je naprosto o ničem.
