Konečně vládnou správné hodnoty a my jdeme správným směrem vstříc liberální demokracii!

A to je podstatné. Že jdeme správným směrem, jak si přeje lid naší země a že ti, kteří v nám tom snad ve své zaslepené nenávisti chtějí zabránit, budou z menší části převychováni a z větší části zlikvidováni. Díkybohu!

            Pan Ladislav Pokojný prosazuje správné hodnoty, no určitě pořád lepší, než třeba kdyby sázel stromy.

            Když se ho čirou náhodou zeptáte, co jsou to vlastně ty správné hodnoty, nedokáže vám odpovědět.

            „Ale určitě jsou správné! Jinak bych je neprosazoval!“ ujistí vás ovšem, že hodnoty, které prosazuje, jsou určitě správné.

            Ale protože ty hodnoty, které pan Pokojný prosazuje, jsou správné, tak se mu jejich prosazování příliš nedaří. Po pravdě řečeno, se mu nedaři vůbec. Na psychiku pana Pokojného by to mělo samozřejmě velmi negativní vliv.

            Kolikrát se vám takto zničehonic rozpláče a naříkavě kvičí jako nějaké podsvinče: „Kdybych si nebyl jistý, že naprostá většina občanů naší země, v celé naší NÁDHERNÉ vlasti nesmýšlí stejně jako já, taky bych nic nedělal. Ale jsem si jist, že většina lidí touží po těchto správných hodnotách, stejně jako drtivá většina lidí, chce, aby se tyto správné hodnoty prosazovaly, protože obyvatelé naši země nechtějí, aby nás tady terorizovali neonacisti.

Já bych správné hodnoty neprosazoval, kdyby nebylo nálady společnosti, která po těchto správných hodnotách, tedy především po ochraně seniorů, touží. Musíme naši zemi učinit soběstačnou ve správných hodnotách, což je, spolu s českou korunou, klíčový ukazatel suverenity. Pokud nebudeme usilovat o mír, proměníme se v chátrající  bezcennou zemi.

Kdybychom opustili moje správné hodnoty, v co by se naše země konečně vyvinula, v kolonii, v protektorát, ve spalenou zemi, v domovinu otroků?“

Pláč pana Pokojného je už tak srdcervoucí, že se už nedá vydržet, člověku se z něho taky div nerozpláče, a tak pana Pokojného utěšuji, abych mu udělal aspoň nějakou radost.

„Nebojte, pane Pokojný, však vy ty svoje správné hodnoty, prosadíte,“ utěšuji ho, aby přestal plakat, „všichni ti lidé, kteří vám házejí klacky pod nohy musí být identifikováni a řádně uvězněni. Všichni tihle lidé na Telegramu, blogeři. Jsou to nepřátelé a musíme s nimi bojovat těmi nejbrutálnějšími metodami. Šíří dezinformace a měli by být zničeni, prostě eliminováni!

Pro koho to dělají? Pro naše občany? Pro naše seniory? Pokoušejí se pomoct? Ne! Zatahují českou společnost do negativních informací!

Všechny je do jednoho vyházet z okna a bude klid!“

A pan Ladislav Pokojný vždy po mých slovech přestane plakat, dokonce se usměje.

„Myslíte? Vyhodit z okna?“ zeptá se s nadějí v hlase.

„Nu, ovšem, vyhodit z okna! Copak žijeme v zemljankách! Odpovězte si sám, pane Pokojný, jestli žijeme v zemljankách!“ řeknu povzbudivě.

„Máte, pravdu! Vyhodit z okna! To je ta nejsprávnější hodnota, nežijeme v zemljankách!“ rozzáří se pan Pokojný a s vervou se zase pustí do šíření těch správných hodnot.

Jen škoda, že u nás není víc oken!

Pamatujme na to, až půjdeme k volbám, že nepotřebuje pro prosazování těch správných hodnot F-35, ale víc oken!