Třetí světová válka bude ve skutečnosti světovou válkou teprve první, protože předchozí dvě tzv. světové války byly jen lokálními konflikty...
Třetí světová válka se začala v noci.
Lenku kdosi zlehka chytil za rameno a probudil ji. Byl to sám Kristus.
„Nespinkej už, začala třetí světová válka,“ řekl Kristus příjemným hlasem, který nápadně připomínal hlas Jaromíra Nohavici.
„Třetí světová?!“ vykřikla zděšeně Lenka, která se třetí světové války velmi bála, pořád na ni myslela, myslela na to, jak se vzbudí uprostřed noci, popadne kufr a bude pelášit, ovšemže pěšky, s tímto kufrem do nejbližšího krytu a v případě, že to nestihne, lehne si na zem patami směrem k jadernému výbuchu.
„Ano, třetí světová,“ přikývl Kristus a týmž příjemným hlasem pokračoval, „jak jinak bych mohl porazit Antikrista? Slouží mu příliš mnoho lidí, vlastně mě k tomu Antikrist donutil, abych zničil tento svět a s ním i všechno pozemské.
Chtěl jsem s Antikristem vyjednávat, ale copak to jde?
Pokud Antikrista neporazím, bude to jeho vítězství.
A pak, je přece nutné se držet litery Písma, neboť v něm je zjevena Pravda.
Ale ty se ničeho neboj!
Spravedliví a dobří se nemají čeho bát!
Kufr sbalený máš?“
„Mám,“ ukázala Lenka na kufr, který stál hned vedle postele, bylo v něm všechno, co má evakuační zavazadlo obsahovat a navíc i dvě knížky od jedné spisovatelky, které se mohly pochlubit tím, že měly na svých úvodních stranách verše od Jaromíra Nohavici, největšího českého básníka.
Kristus se usmál, řka: „Ten krám je zbytečně velký a máš v něm moc absolutně nepotřebných krámů. Netřeba lpět na věcech. Vezmi si jen to, co skutečně potřebuješ, a skutečně potřebuješ jen to, co miluješ.“
„Ale úřady nám říkaly, že si máme vzít do krytu spoustu věcí, a taky na sociálních sítích se psalo, co všechno má obsahovat evakuační zavazadlo, kdyby začala třetí světová válka,“ namítla Lenka.
„Na úřady se vyser a na sociální sítě taky. Já jsem Kristus, Pravda, Život i Cesta. Jediné, co potřebuješ je láska,“ řekl mírně Kristus.
„V tom případě si vezmu tyto dvě knihy. Jsou v nich verše největšího básníka!“ vytáhla Lenka bez rozmýšlení z kufru dvě knihy a udiveně se rozhlédla kolem, „a kde jsou ostatní?“
Kromě Veroniky a samotného Krista už nikdo jiný přítomen nebyl.
„Ostatní už šli napřed, to nejlepší jsem si nechával na konec,“ odvětil Kristus a chytil Veroniku za paži, „pojď, jdeme, následuj mne, už je čas.“
Vyšli, první Kristus a za ním Lenka, v každé ruce jednu knihu, jež měla na první stránce verše největšího básníka. Bylo ticho, nekonečné a bezedné ticho, avšak obloha, ačkoliv byla ta nejhlubší noc, žhnula jako by by byla jedním velkým Sluncem, takže i když Lenka mhouřila oči sebevíc, stejně nic neviděla, oslněna tou nesmírnou září.
„Proč je všude takové ticho? Copak není válka?“ podivila se Lenka.
„Protože ve vakuu se vzduch nešíří. Ostatně i my spolu rozmlouváme toliko telepaticky,“ vysvětlil jí Kristus.
„A to světlo, to je z jaderných výbuchů?“ zajímala se Lenka.
„Ano, dá se to tak říct. Jaderné výbuchy zažehly termonukleární reakci, takže svět bude očištěn ohněm, přesně, jak se píše v Písmu svatém. Co by za to dali první křesťané, kdyby se toho mohli dožít, zbláznili by se radostí, pominuli štěstím, že se jejich víra v konec světa naplnila. Snad nemáš strach? Jsi přece pokřtěná a věříš!“ otázal se Kristus.
„Trochu mám strach. Už bych raději byla v krytu. Hezky v bezpečí. S ostatními,“ přiznala se Lenka.
„Nikde nemůžeš být ve větším bezpečí, než když si se mnou. Kryty jsou dobré leda tak pro hlupáky, kteří lpí na všem pozemském. Moji domovinou je věčnost, ne tento svět. Jsi jediná spravedlivá na celém světě, spolu s mojí matkou vyvolená nejen mezi ženami, ale i mezi všemi ženami.
Nejdeme do krytu, vedu si tě k sobě na věčnost, do svého království,“ odpověděl Kristus.
Lenka se však po slovech Kristových zastavila.
„Nejdeme do krytu? Je třetí světová válka a my neběžíme do krytu!?“ vykřikla hystericky.
„Ne, nejdeme do krytu. Kryt je opačným směrem, tam jsou všechny ty hroby, do kterých se můžeš schovat,“ odpověděl docela vážně Kristu.
„Já chci do krytu! Ježíši Kriste, kam mě to vlečeš, pusť mě, já chci do krytu, abych to přežila!“ vytrhla se Lenka Kristovi a rozběhla se opačným směrem, svírajíc milované knihy.
Kristus se za ní nerozběhl, aby ji pevně uchopil a odtáhl vší silou do svého království. Nechal ji běžet, protože Kristus nikoho k ničemu nenutí, Kristus každému dává svobodnou volbu. Jen se usmál, a pak pokračoval, už sám, do svého království, zatímco jádra všech atomů, kterými byla Lenka tvořena, zcela nekontrolovatelně fúzovala, zejména jádra vodíku, nejhojnějšího prvku v celém vesmíru.
