Není pravda, že by například takový hradní kancléř byl bezzásadový člověk. Zásady, že z cizího krev neteče, se drží vcelku solidně
„Takový člověk je jistě uměřený a ještě nijak chtivý peněz, neboť proč bývají peníze, prostředky k nákladnému životu sháněny, po tom se shánět přísluší někomu jinému než tomuto,“ četla jako vždy Alex před spaním svému muži z jeho oblíbené Platónovy Ústavy, když náhle přestala uprostřed věty a vyčítavě zvolala, „Vráťo, ty mě ale vůbec neposloucháš!“
Vypadalo to, že má pravdu, neboť její choť odpověděl: „Co, co? Říkala’s něco?“
„Že mě vůbec neposloucháš, jsem říkala. Čtu, jak nejlíp umím, dávám do toho všechnu svoji lásku k Platónovi i k tobě a ty mě vůbec neposloucháš!“ řekla Alex.
„Poslouchám, miláčku!“ odpověděl Vráťa, ale, po pravdě řečeno, neznělo to moc věrohodně.
„Tak, co jsem teď četla, aha?“ zeptala se Alex.
„Ehm, ehm, četla jsi: ,Věru, špinavým proudem je člověk. Jen ten, kdo je mořem, smí si troufat, že pojme do sebe špinavý proud a sám se nezasere.
Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknouti.‘,“ zablábolil Vráťa.
„Ale to jsem vůbec nečetla! Tak vidíš, že mne vůbec neposloucháš!“ zvolala vítězoslavně Alex, ale hned na to starostlivě dodala, „Vráťo, že ty zase myslíš na práci!“
„Ne, nemyslím na práci. Myslím jenom na tebe, miláčku. Přísahám!“ zalhal Vráťa.
„Nelži mi, Vráťo!
Já to hned poznám, že nemyslíš na mě, ale na tu svoji proklatou práci!
Myslíš na práci, a já jsem ti úplně ukradená!“ řekla vyčítavě Alex.
„Nejsi mi ukradená, miláčku. To víš, že mi nejsi, ukradená!“ přitiskl se Vráťa k Alex.
„Nech mě! Vůbec mě nemáš rád! Nikdy jsi mě neměl rád! Vždy jsi měl na prvním místě jenom práci!“ rozplakala se Alex.
„Proboha, Alex, nedělej mi to ještě těžší!“ zaprosil Vráťa.
„Tak proč mě nemáš rád? Proč musíš myslet na práci, i když ti čtu z Platonovy Ústavy?“ chtěla vědět Alex.
„Mám tě rád, miláčku. Moc rád. Vůbec nevím, co bych si bez tebe počal. Když mi čteš z Platóna, připadám si jako v jeskyni idejí, vážně, kam se kouknu, tam jsou jen ideje!“ utěšoval Vráťa Alex.
„Opravdu? Opravdu si připadáš jako v jeskyni idejí, když ti čtu z Platona?“ zeptala se o poznání smířlivěji Alex.
„Opravdu, miláčku,“ políbil Vráťa Alex na její rozkošné čelíčko.
Alex pohladila Vráťu po jeho hlavince a smutně řekla: „Ty se mi, Vráťo, jednou v té práci udřeš. Budu tě doma čekat s večeří a ty pořád nikde. Už budu mít o tebe strach, náramný strach, když konečně zazvoní zvonek.
,Vráťa! Ztratil někde klíče, proto zvoní!’ vykřiknu a radostně se rozběhnu, abych ti otevřela.
Ale za dveřmi bude stát Ovčáček se slzami v očích.
,Vráťu nám odvezli do blázince, paní Alex. Pražská kavárna ho uštvala!’ řekne, polykaje od žalu celé koncovky.
,Já to věděla!’ vykřiknu zoufale a přitisknu si jeho hlavu na svá prsa a oba budeme plakat nad tím neštěstím.
Vráťo, řekni mi, nemůžeš aspoň chvilku, úplně malinkou chvilinku nemyslet něco jiného než jen na tu svoji práci?“
„Alex, ani nevíš, jak strašně rád bych aspoň chvilku myslel i na něco jiného!“ zaúpěl Vráťa a položil svou mučednickou hlavu na prsa Alex, „ale nejde to!
To jsou strašlivé tlaky!
Tak strašlivé tlaky, že si to nikdo nedovede představit!“
„Jaké tlaky?
Řekni, Vráťo, jaké tlaky?
Pověz mi něco o nich, určitě se ti uleví,“ konejšivě řekla Alex.
„Strašlivé tlaky. Strašlivé!“ zopakoval Vráťa, ale pak se přece rozpovídal, „teď nemůžu například najít v rozpočtu peníze na údržbu stromů v Lánech.
Někdo by se tomu zasmál, řekl by jen, že jde o pár miliónů. Jenže hradní rozpočet je už tak našponovaný, že ať dělám, co dělám, prostě tam ty prachy nejsou.
Teď jsme třeba spravovali rybník v Lánech, stálo to pětadvacet mega. Taky potřebuje právní služby, to taky něco stojí. Ale když o ty stromy nebudeme pečovat, tak uschnou, promění se v mrtvé pahýly.
To jsou ti tak nádherné stromy v těch Lánech!
Jak jsou rozložité, jak krásně vždy v létě na večer šumí, jak v jejich korunách temně bzučí chrousti, zrovna tak, jako kdyby se blížil nějaký bombardovací svazek!
A kdybys je viděla v zimě, ty naše lánské stromy!
Jak mají holé větve. A na všech těch holých větvích sedí vrány a havrani. Stačí tlesknout jednou rukou a jejich hejno se zvedne k zimnímu nebi, to prostě zbožňuji, toho se nikdy nenabažím.
A je ti tam, Alex, taky jedna lípa, o které se říká, že pod ní rád sedával Masaryk. A opravdu, když se pod ní někdy v létě zdřímnu, skutečně vidím Masaryka, jak přijíždí ke mně na koni.
,Podržel bys mi na chvilku koně, synku, než se vychčím? To víš už to není jak zamlada, jak za hilsneriády, kdy mě chtěli čeští vlastenci věšet?’ řekne, seskočí z koně a dá mi uzdu do ruky.
A pak, když zase nasedá do sedla, tak mne pochválí: ,Dobře jsi mi ho, synku, podržel. Byl by z tebe dobrý císařský podkoní. Hlavně se nebát a nekrást!’
Jenže teď do té lípy zatéká, a když nenajdu ty peníze, tak je s ní amen!
A víš přece, jak má pan prezident stromy rád, samozřejmě kromě těch šumavských! Šumavské by nejraději všechny vykácel, ale ty ostatní miluje!
Co já mu řeknu, až všechny stromy v Lánech budou bradou vzhůru, aby teď místo nich objímal manželku?“
„Ale to je přece lehká pomoc, Vráťo, tím se vůbec nemusíš trápit!“ zvolala Alex, a nadšeně pokračovala, „jestli jde jen o to,že v rozpočtu nemůžeš najít pár miliónů na údržbu stromů v Lánech, tak můžeme přece prodat naši vilu. Zrovna dnes jsem viděla inzerát, že se v Pečkách prodává 1+1 za jeden a půl mega. Prodáme naši vilu a koupíme si byt v Pečkách.
No, a za zbylé peníze se můžou zachránit stromy v Lánech, protože naši vilu určitě střelíme nejmíň za deset mega, třeba těm advokátům, co nám pomáhali s její koupí.“
„Hrome, to mě vůbec nenapadlo!“ uhodil se Vráťa do hlavy od samé radosti, že problém je vyřešen, „nejmíň deset mega za ten náš barák určitě dostaneme!
A já pak, když bude bydlet v Pečkách v 1+1, konečně dostanu i tu bezpečnostní prověrku. To jsou dvě mouchy jednou ranou, vlastně tři, protože nezapomínejme, že když budeme bydlet v Pečkách, tak stačí jen nasednout do vlaku a za chvíli jsme v Praze, ani nevíme jak, a to samé i opačným směrem.
Hned ráno zavolám těm advokátům a pozítří se už můžeme stěhovat do Peček. Jo, a taky je poprosím, aby mi našli nějakou firmu, co se postará o stromy v Lánech.
Řeknu jim: ,Heleďte na prachy nehleďte, jsou moje, hlavně ať je o stromy dobře postaráno!’
Alex, miláčku, ty’s na to kápla, pojď, dám ti pusinku. Tak a ještě jednu, Masaryk bude v hrobě štěstím bez sebe, že mu ta jeho lípa neshnije!“
A tak té noci, předposlední v oné velké, trochu strašidelné vile, spal Vráťa po boku své zákonité a chytré manželky tak dobře, jako už dlouho ne.
