Kdo hájí Jaromíra Nohavicu, našeho největšího básníka? Já! Já ho hájím!

Vyrojilo se teď spousta samozvaných obhájců našeho největšího básníka. Ale tím jediným jeho obhájcem jsem jenom já!

Býval jsem kdysi učitelem, skvělým a výtečným učitelem. Jenže napsal jsem dvě knihy a jako motto těch dvou knih jsem si zvolil verše svého milovaného básníka. Ty knihy snad nebyly kdoví co, ale už kvůli těm veršům, nebo především kvůli těm veršům měly nesmírnou cenu.

Našla se spousta nadšených lidí, kteří mi obdivně klepali na rameno: „Skvělá kniha. Dát Nohavicovy verše na konec knihy, to je báječný nápad, to se ti povedlo, tak si tu knihu musí přečíst každý, aby se k nim dostal, a nelitoval toho, že knihu četl celou!“

Ano, mým milovaným básníkem je Jaromír Nohavica.

Proto už neučím, protože jsem ruský šváb, víc snad už vysvětlovat nemusím, kdo dnes hájí Nohavicu, ten nesmí učit, doba je taková, sami si za to můžeme, že jsme to dovolili.

Musel jsem si hledat teplé místečko jinde než ve školství a tak jsem skončil na vrátnici.

Práce je tady ale dost, hlavně v noci, to musím být pořád ve střehu, to je tady pořádný frmol, to tady pořád někdo otravuje.

„Kampak paní, vždyť už je půlnoc! Mistr už spí! Co si myslíte, že básníci nepotřebují spát? Baudelaire, ten možná nespal, však taky tak skončil, ale jinak i básníci musejí spát, Halas, Nezval, Seifert i Miroslav Florian, ti všichni spali!

Ne, nepustím vás k němu!

To by tak hrálo!

Zkusila jste někdy celou noc nespat a pak psát básně?

Nebo koncertovat?

Takové koncertování, to není legrace, když má člověk podat profesionální výkon, když má rozplakat vyprodané sály!

Každý, říkám vám, každý potřebuje spát!

A já nedovolím, prostě nedovolím, abyste Mistra budila!

My všichni ho milujeme, a právě proto, že ho milujeme, ho nesmíme budit!

Já můžu klidně v noci bdít, protože já jsem nic!

Ale on, on je bard!

Vyspí se, a složí báseň. Nádhernou báseň, úplně tu báseň vidím před sebou, úplně ji cítím, jen do ní doplnit slova, ale to já nedovedu. To dovede jen on!

Nebo se vyspí a složí protestsong. Úderný jako břitva, ostrý jako kladivo, mocní tohoto světa, třeste se, přijde den, zúčtujeme spolu!

Nemějte strach, Puškinovu cenu nevrátí, není zbabělec, za to vám ručím!

Ale teď už jděte domů paní, spí už děti, spí už hračky, spí už celý svět. Ani vám spánek neuškodí. Nikomu spánek neuškodí. Nebýt spánku, nebylo by ani snů, a nebýt snů, nebylo by ani básní.

Važme si toho, že bard spí!

Jen tajní budí lidi o půlnoci, tahají je z postele, nakládají do aut a odváží kdoví kam, ech, raději na to nemyslet, raději to ani nepřivolávat, nikdo neví dne, ani hodiny!

Nechme ho spát!

Až procitne, až otevře oči, a spatří strop nad sebou, protože se budí na zádech, pevný a spolehlivý strop, bude mít další báseň jazyku. A k ní i melodii! Takovou, co rozechvěje duši, než bys řekl banikpičo! A my, věčně hladoví po jeho poezii se na tu báseň vrhneme, vrhneme se jako hřbitovní psi na holenní kosti.

Tak jděte, moc vás prosím, ať nemusím kvůli tomu volat Putinovi.“

Tak každou noc hájím spánek našeho největšího básníka. Sedím ve vrátnici a nepustím k němu nikoho, protože spí.

Některé ženy mě kvůli tomu nenávidí, tak rády by slyšely jeho pravidelný dech, spatřily úsměv na jeho rtech s legendární, ještě dobře patrnou jizvou, přikryly ho dekou, když se bard ve spánku odkopal bosými dolními končetinami.

Ale nejde to, opravdu ne, mohly by ho vzbudit a co pak!?

Ale ta jejich nenávist mě musí hřát, vždyť nenávidí mě jen a jen z lásky k němu, našemu největšímu básníkovi, kterého hájím a hájit budu, ale nikomu to samozřejmě nevnucuju, chraň bůh, chceš si plivnout, plivni si, sám tím dokazuješ na čí straně ve skutečnosti jsi, co seš zač, ty mamlase pro lásku boží!