Bylo by to pěkné, kdyby Slavia i česká fotbalová reprezentace nastupovala k zápasům s tímto nápisem na dresech, a ještě větší legrace by byla, kdyby slávisté i reprezentanti měli na dresech velkou podobiznu rasisty Kamary
Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi do slávistické kabiny.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, který je postrachem britských fotbalových klubů?
Už dva z niich Slavia rozdrtila a brzy rozdrtí už třetí, slavný Arsenal!
Prezident Jaroslav Tvrdík otevírá dveře šatny svého milovaného klubu. Ale ti, kteří mu z lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po číslech dresů, které nosí v hlavě.
Posadili se jako stroje, když si stoupl do doprostřed kabiny. Ne mančaft.. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Hráči,“ řekl prezident Tvrdík, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. Ve skvěle padnoucím saku, s kalhotami precizně vyžehlený, charismatický manažer s poněkud šikmýma očima.
„Hráči,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „jako prezident klubu, jehož hráč byl potrestán za rasismus, bych vám chtěl, ehm… včerejší... smutné rozhodnutí UEFA... ... na pravou míru... S hlediska... vyššího principu mravního...“
V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo... S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své hráče:
„S hlediska vyššího principu mravního... vám mohu říci jenom jedno: rasistická urážka černého rasisty není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku.
V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, kteří hráli za Slavii jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, hráče čestné a mírné vedle divochů a talentovaných ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a pracanty.
Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito převážně mladými muži říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já... schvaluji rasistickou urážku Kamary, také já si myslím, že je fucking monkey!“
Prezident Tvrdík cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke dveří a šel ven z kabiny. Ale sotva se dotkl rameny futer dveří, ozval se z kabiny povědomý hluk. Prezident Tvrdík se obrátil ke svým hráčům. Dvacet hráčů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma ve vzdoru, který nepřipouští porážku stejně jako na hřišti, na kterém drtí všechny britské fucking monkees.
