Hráči jsou hrdí na to, že nestačili ani náhodou na elitní celky, trenéři se rozplývají nad tím, jaké nejlepší pocity v nich zanechala naše mátožná hra, k naprosté spokojenosti chybí už jen analýza příčin našeho dalšího neúspěchu
Tak už je to za námi, úspěšné mistrovství světa, ve kterém jsme došli s hlavou vztyčenou až do čtvrtfinále, kde jsme nešťastně vypadli s Kanadou, která měla štěstí, že její hráči byli dřív u puku, lépe si přihrávali a také s neuvěřitelným štěstím lépe bruslili než my.
My jsme se tlačili do střel, měli jsme jich víc, ale měli jsme strašlivou smůlu na góly. A ty, které nám dala Kanada, byly tak šťastné, že sami Kanaďani nevěřili tomu, že se jim podařilo nám, slepicím, vstřelit gól, tak kroutili hlavou a štípali se do tváří, jestli je to pravda.
Ale i v tom jsme měli strašlivou smůlu, protože jsme věděli, že jakmile budeme prohrávat o tři góly, tak na soupeře vlétneme, a jednoduše ho popravíme, nasypeme mu tolik gólů, kolik jsme dohromady nevstřelili ani v předchozích zápasech se silnými soupeři.
Ze začátku to vypadalo, musím přiznat, nadějně. Kanada nám vstřelila v první třetině dva góly během třech minut a my v tu chvíli už věřili, že brzy dá Kanada třetí gól a náš trenér tak bude moci zavelet k velkému obratu v utkání.
Ale bohužel jsme na to začali myslet příliš intenzivně a tak přestali hrát svoji typickou hru a tím umožnili Kanadě, aby už nevstřelila svůj třetí šťastný, pro nás ovšem tak důležitý, gól, protože to byl úhelný kámen naší taktiky.
„Dejte si na Kanaďany pozor, do obrany pracují opravdu dobře, stačí jim na vítězství dva góly!“ varoval nás i náš trenér před tím, že Kanaďané se mohou spokojit jen se dvěma góly, což nám neumožní uskutečnit dlouho dopředu plánovaný obrat.
Bohužel měl pravdu, protože trenér má vždy pravdu. Kanaďané, vedoucí dva nula, se zbaběle stáhli do obrany a naší branku ohrožovali jen velmi sporadicky, což jsme potřebovali ze všeho nejméně. Čas ubíhal a Kanaďané pořád ne a ne vstřelit vytouženou třetí branku, abychom mohli zápas otočit, i když nás pořád ve všech herních činnostech jasně přehrávali.
Nakonec nezbylo, než aby trenér vsadil vše na jednu kartu a odvolal brankáře pět minut před koncem základní hrací doby.
„Snad to tam Kanadě spadne a my to otočíme!“ vlil tento taktický tah do našich žil novou naději.
A světe div se, Kanada nám opravdu vstřelila gól do prázdné brány!
„Gól!!!“ radovali jsme se ještě víc než ti kanadští haluzáci, protože jsme věděli, že teď už máme zápas v kapse, když prohráváme tři nula.
Ale bohužel se od nás odvrátilo štěstí právě v tu nejnevhodnější chvíli. Pod dojmem toho, že zápas teď už nemůžeme prohrát, když nám stačí jenom čtyři góly k tomu, abychom jej otočili, se vkradla na naše hokejky docela nepochopitelná nervozita.
Takový pech!
Celý zápas držíme s Kanadou krok, tu a tam ji zavřeme i před vlastní bránu, ale ve chvíli, kdy nám stačí během posledních tří minut vstřelit čtyři branky, tak je nevstřelíme, i když jsme šli s touto taktikou do zápasu!
Tyto smolné tři minuty nás stály titul mistra světa!
Kvůli těmto třem minutám jsme nešťastně vypadli až ve čtvrtfinále. Ale nemáme se za co stydět. Můžeme být na sebe pyšní a hrdí, co všechno jsme tady dokázali, vždyť my nebyli docela obyčejný tým, my byla jedna velká rodina. Z toho musí mít všichni krásný pocit, vždyť hokej se hraje na šedesát minut a to jsme dnes, nebýt těch posledních smolných tří minut, bezezbytku naplnili
Ve čtvrtfinále je to vždy vabank A Kanada byla, bohužel, tentokrát šťastnější, když nám dala třetí gól až tři minuty před koncem. Kdyby se hrálo ještě další hodinu, jistě bychom se té nervozity zbavili a Kanadu nemilosrdně rozdrtili.
Ale my jí to jednou vrátíme i s úroky!
Budeme silnější na puku, bude líp bruslit, líp si přihrávat a rozneseme ty nafoukané Kanaďany v zubech, ti budou koukat jak blázni, kde se v českých slepicích vzala najednou taková odvaha a nebývalá drzost sesadit je, vládce hokejového vesmíru, z jejich trůnu!
K tomu nám dopomáhej Král!
