Slušní lidé se najdou všude. Nebo snad chcete říct, že třeba takový Jarek Nohavica či Andrej Babiš nejsou slušní lidé?
Moje spolupráce se státní bezpečností byla vědomá, to znamená, uvědomoval jsem si zcela, co činím a jaké důsledky může mít tato moje činnost pro osoby, o kterých Státní bezpečnosti referuji a opravdu mělo několik lidí kvůli tomu problémy na pracovišti a dva, nebo tři dokonce nedostali kvůli mně výjezdní doložku.
„Jaké to bylo, spolupracovat vědomě se Státní bezpečnosti?“ ptali se mě pak lidé, když to po listopadu vyšlo najevo, neboť můj svazek nebyl skartován.
„Bylo to jako sen,“ odpovídal jsem zcela po pravdě, protože tak mi to skutečně připadalo, „ač sníme, nejsme zbavení svého vědomí, protože i ve snu si uvědomujeme sami sebe, možná ještě víc, než když jen bdíme a do jisté míry nejsme zbaveni ani své vůle.
Ano, bylo to jako bych snil.
Přišli za mnou, nabídli mi spolupráci a já souhlasil, protože mi to připadalo jako sen.
Podepsal jsem vázací akt a myslel si, co záleží na nějakém podpisu, protože existence jako taková, sotva může stát a padat na jednom jediném podpisu, existence je mnohem širší pojem, než aby byla definována právě jen jedním podpisem, což si právě nejlépe uvědomujeme, když sníme, že skutečnost, to, co za ni považujeme, je jen velmi úzce ohraničený úsek našeho bytí.
A tímto argumentem ospravedlňoval jsem i svoje udávání.
,Nemůže nijak záležet na tom, co sdělím Státní bezpečnosti o druhých osobách, protože i existence i těchto druhých osob musí být mnohem širším pojmem, než aby byla podmíněna pouze tím, co o těchto druhých osobách sdělím státní bezpečnosti a následky toho!
To jest, mé udávání je pouze popis této jejich existence, jak ji vnímám já, ve formě informací, které předávám Státní bezpečnosti. Řekly-li, například tyto osoby něco, tak jen pravdivě popisuji to, co se skutečně stalo, protože i ve snu jeví se všechno jako skutečné. Ale to, co tyto osoby skutečně řekly, není odvozeno od toho, že jsem o tom informoval Státní bezpečnost, to, co řekly, je nejbytostnějším projevem jejich existence, tedy něčeho, co je stejně jako moje existence, či existence příslušníků Státní bezpečnosti, v rámci socialistické zákonnosti sotva něčím uchopitelným,‘ vysvětloval jsem si, proč svým udáváním nemůžu nikomu ubližovat.
Jednou jsem se schválně zahleděl do očí příslušníků Státní bezpečnosti, abych o nich zjistil něco víc. Bylo mi jako bych se díval do bezedné propasti. Věřím tomu, že kdyby po světě chodil Kristus, byl by pohled do jeho očí zrovna takový, neboť nebylo pochyb, že jako Kristus i tito příslušníci Státní bezpečnosti jsou činným nástrojem vyšší moci.
,Jste andělé?‘ zeptal jsem se jich nakonec jako by mimochodem.
,Dá se to tak říct,‘ přikývli jako by mimochodem.
Bylo to v konspiračním bytě, docela prostě zařízeném. Byly tam vlastně jen palandy, na kterých spali a stůl, u kterého jsme seděli. V tu chvíli jsem nabyl jistotu, že sním, ba co víc, že sním v bdělém stavu, protože takové sny jsou neintenzivnější, podobnější skutečnosti než sama skutečnost.
To trvalo až do listopadu, po němž už mých informací nebylo třeba, neboť se vynořily nové, důmyslnější formy sledování obyvatelstva. Mé jméno ovšem zůstalo v seznamech jako důkaz toho, že se mi tento sen skutečně zdál, že to nebyl sen o snu, že jsem si to celé nevymyslel.“
„Nám se nikdy nic takového nezdálo, že bychom byli udavači.
Byli jsme ochuzeni o takovou, byť snovou, životní zkušenost. Je to škoda, protože ve snu není nic nemorálního, ve snu je dovoleno vše, a mohli jsme tedy i my donášet na druhé, aniž bychom z toho nutně museli mít nějaké morální trauma,“ povzdechli si většinou lidé, když si vyslechli, jak to bylo se mnou a s mojí spoluprací se Státní bezpečností.
„To je pravda, žádné morální, ani jiné trauma z toho nemám. Jednal jsem podle svého nejlepšího svědomí, protože každý člověk vždy jedná podle svého nejlepšího svědomí, tedy i každý zločinec, když páchá zločin, jedná dle svého nejlepšího svědomí.
Mohl jsem snad spolupráci odmítnout, ale co bych tím získal?
První lidé by také zůstali navždy uvězněni v ráji, zbaveni svobody, kdyby odolali pokušení okusit jablko poznání.
Bylo mojí povinností tuto spolupráci podepsat, bylo to povinností především vůči mně samotnému. Je lehké být svatým a proto čistším, mnohem těžší je však brodit se bahnem, ale co nás nezabije, to nás posílí!
Tím, že jsem podepsal spolupráci, vyšel jsem z toho mravně zocelen mnohem víc, než kdybych ji nepodepsal, protože přinejmenším vím, jaké to je, udávat a donášet na druhé.
A co na tom, že to bylo jen ve snu!?“ ptal jsem se.
„Svatá pravda!“ souhlasili se mnou lidé a bylo na nich vidět, jak mi to závidí, že jsem našel odvahu k udávání a oni ne.
A je to na nich vidět pořád, i teď po třiceti letech, které mezitím uběhly jako nic, mi závidí, že jsem našel tu odvahu, kterou oni v sobě marně hledali, a podepsal, vkročil na tenký led, zatímco oni zůstali na břehu v bezpečí jako všichni zbabělci, kteří se bojí v noci usnout, aby se jim nezdálo něco pravdivého.
