Asi si nikdo nemyslí, že zdravotní problémy pana prezidenta se týkají ještě něčeho jiného než jen čistě nechutenství, kvůli kterému pan prezident mohl konzumovat toliko sladkosti
Dostal jsem hlad a taky žízeň.
„Stavím se v Lánech, najím se a napiju tam,“ napadla mne spásná myšlenka a opravdu jsem za chvíli už seděl v Lánech u bohatě prostřeného stolu, obsluhován Mynářem, jenž se ukázal být vskutku skvělým nejvyšším číšníkem u prezidentského dvora.
Když jsem řádně pojedl a popil, řekl Mynář, který si konečně sedl: „Panu prezidentovi sice lékaři zakázali alkohol, ale ne proto, že by mu něco bylo! Lékaři sami od sebe nejraději ze všeho zakazují, a tak, aby nevypadali jako hlupáci, zakázali panu prezidentovi alkohol.
Ale nechutenstvím už pan prezident netrpí. Náramně mu chutná. Tuhle mě požádal, jestli bych mu nedal trochu ovesné kaše, zrovna té, kterou krmím prasata a po které přibírají jedna báseň.
S radostí jsem panu prezidentovi vyhověl, kdybyste jen viděl, jak mu chutnalo! Vlastně ani do té nemocnice nemusel, opravdu nevím, proč mu Babiš tu sanitku volal. Ostatně máme tady v Lánech lékárničku, ještě po Masarykovi. Kdyby panu prezidentovi skutečně něco bylo, tak mu dám ricin.
Ale těm informátorům, až zjistíme jejich jména, pan prezident už nikdy nepodá ruku.
Bože, kdybyste věděl, jaký má prezident stisk ruky!
Kolikrát mi ji musí za den stisknout, třeba i pětkrát. Člověk se cítí jako v sedmém nebi, když mu pan prezident stiskne ruku. Kdybych nebyl Mynářem, chtěl bych být stromem na Vysočině. Stál bych na místě, a čekal bych, až mne pan prezident obejme. Cítil bych na své kůře jeho horký dech, mým kmenem by prochvíval tep jeho horoucí srdce, číše, která přetéká.
Víte, já jsem jeho nejlepší a nejvěrnější přítel, i když neznám žádný žalm. Tu žalobu, kterou podává pan prezident, jako bych podával já sám.
A že si pletl Babiše s Orbánem? Vždyť já si je pletu taky!
Dokázali jsme, že Peroutka morálně selhal, dostaneme i milión ze Stehlíkové, usvědčíme ji ze lži, máme totiž k dispozici video z nemocnice, na kterém pan prezident dělá dřepy, to znamená, že mu nic nebylo!“
„Věřím vám. Neznám čestnějšího člověka než vás,“ ujistil jsem Mynáře, ale pak se zarazil a ukázal na zeď, která byla za ním, „co je to tam? Můj bože, vždyť to vypadá jako pavouci! Obrovští černí pavouci!“
„Jo, to jsou pavouci,“ řekl Mynář, když se obrátil a dodal, „tahají se sem do baráku z obory. Ale jsou nějací divní, pořád jim upadávají nožičky. Dáváme je zpátky, ty nožičky, ale vůbec na těch pavoucích nedrží. Tak je aspoň nosím dětem domů na hraní, když už nemám, marná sláva, tu bezpečnostní prověrku, kdybyste viděl, jakou z nich mají radost.“
Mynář nelhal jako vždy. Pavoukům skutečně padaly nožičky, tiše a nehlučně, asi tak, jako když ve spánku padají lidé z okna, a vůbec u toho nekřičí, protože se jim něco hezkého zdá.
