Od včerejšího pozdního rána vartoval jsem na Žofíně a vyplatilo, rozloučil jsem se naposled jako jeden z prvních
Byl to sice jen sen, ale sen natolik živý, že kdybych na stropro nevěděl, že sním, musil bych jej považovat za nezpochybnitelnou, absolutně objektivní skutečnost.
Kráčel jsem podzimní, na první pohled chodskou krajinou. Vše kolem, včetně na Slunce na obloze, nezadržitelně zmíralo, loučilo se s tímto světem. Nebylo však v tom umírání, v němž vynikala nejen vegetace, nic ponurého, nemohlo být pochyb, že ona všudypřítomná smrt, jíž jsem přihlížel, je zvěstováním nového, mnohem skutečnějšího života.
Šel jsem takto tři hodiny (i v tom byl můj sen docela živý, že jsem vnímal čas, což ve snech většinou není možné), když došel jsem k jakémusi polorozpadlému kostelíku, za nímž se už zdvíhal k nebi tajemný Český les. Zchátralost tohoto božího stánku byla natolik půvabná, že neodolal jsem a vstoupil dovnitř, abych se touto zchátralostí pokochal i zevnitř, maje velkou šanci, že uvnitř nebudou žádní turisté, se kterými se tam budu mačkat, jako bych se s nimi mačkal ve svatovítské katedrále.
Ke svému nemalému údivu jsem však nebyl v kostelíku sám!
Probíhal vněm skromný, nadevše tichý pohřeb. Vdovu, i její čtyři dcery, dvě nevlastní, již dospělé a dvě, vlastní nedospělé, jsem poznal hned, stejně tak kněze, který stál nad rakví a stejně tak jsem hned poznal i nebožtíka, který ležel v rakvi, maje nápadně mladický vzhled, jako by si do rakve jen odskočil z natáčení Kdyby tisíc klarinetů.
„Stále mlád, tak se mu to splnilo,“ usmál jsem se, popatřiv na mrtvého a dodal, „jeho písně nešidily, zůstal svůj, i když žádnou ze svých písní nenapsal, byl jen jejich interpretem, ale za to geniálním.“
„Ano, geniálním,“ přitakal kněz a dodal, „přišel jste právě včas, ať jste, kdo jste.
Potřebujeme odnést rakev na hřbitůvek, který se krčí hned za kostelem, je na něm jen pár omšelých křížů, jinak nic. Já však rakev nemohu nést, neboť mě trápí plotýnky.
Byl byste tak laskav, a pomohl nám?
Pánbůh vám to zaplatí.“
„Nema problema,“ usmál jsem se a přivřel rakev s nebožtíkem víkem, „od boha si nechám vždy zaplatit.“
Hodil jsem si rakev na rameno a náš skromný smuteční průvod, sestávající se z vdovy, jejích dcer nápadně podobných nebožtíku a kněze, se vydal na Mistrovu poslední cestu. Kněz trochu přeháněl, když tvrdil, že se hřbitůvek krčí hned za kostelíkem, neboť šli jsme k němu dobře půlhodiny. Ale nenesl jsem Kristův kříž, pod kterým bych neustále padal, mé břemeno mě nijak netížilo, ba právě naopak.
Prvních deset minut jsme všichni mlčeli, nepočítám-li v to pláč vdovy a dcer.
Pak ale sám kněz načal hovor.
„Ani nevíte, jak se mi ulevilo,“ řekl a pokýval hlavou, „doteď jsem měl strach, že jak zemřu, tak po mě neštěkne ani pes. Ale teď už nemusím mít strach, že nevstoupím do dějin, že se do nich nesmazatelně nevtiskne moje stopa, třebaže moje knihy byly přeloženy do desítek cizích jazyků, když jsem ho mohl pohřbít.“
Kněz ukázal na rakev a já přikývl: „Máte pravdu, napsal jste knihy, které byly přeloženy do desítek cizích jazyků, ale koho vaše bláboly, a hlavně pak u nás?
I kdybyste těch knih napsal milióny, nebude to nic proti miliónům shlédnutí Srdce nehasnou na youtube!
Ostatně na Hradě se už vaše knihy pálí před svatovítskou katedrálou, za velkého zájmu čínských turistů, opravdu by po vás ani neštěkl pes, jako po každém závistivém hlupákovi.“
„Já vím,“ přikývl docela vážně kněz a dodal, „je to ale krásný pohřeb!
Nikde nikdo a ta krajina!
Miluji chodskou krajinu nejvíc hned po svaté zemi, kdyby Kristus nebyl Žid a nechodil po svaté zemi, kdyby se nenarodil v Betlémě, jistě by byl Chod, chodil po Chodsku a narodil se ve chlévě v Mrákově!“
Pak se kněz odmlčel a mlčel až ke hřbitůvku, který byl opravdu nádherný, protože na něm nebylo nic než jen pár omšelých křížů.
Když byl nebožtík po patřičné ceremonii pochován a jeho hrob důkladně zasypán, čehož jsem se na prosbu kněze, jehož stále zlobily plotýnky, opět ujal já, obrátil jsem se ke vdově a řekl jsem ji: „Jistě teď máte záložní plán, protože to nejhorší teprve přijde.“
Vdova přikývla: „Mám. Odstěhuji se teď i s dcerami do Las Vegas. Budete tam bydlet na předměstí v docela malém a nenápadném domku, který nám pronajme Dr. František Janeček.“
„Nechcete přece jen zůstat?
Přece víte, co pro národ, a nejen pro něj, váš muž znamenal.
Mohla byste hrát tady stejnou roli profesionální vdovy jako Gusta Fučíková, mohla byste slavnostně odhalovat Mistrovy sochy a podobně,“ namítl jsem.
„Nemohu tady zůstat,“ řekla vdova, hledíc k zemi, aby pak skoro zašeptala, „musím do Las Vegas, nemohu tady zůstat, nemohu, protože jsem těhotná.
Za chvilku již budu muset ukázat své bříško, protože média začnou spekulovat.“
„Panebože!
Těhotná!
Tak vy jste těhotná!
No to se máte na co těšit, protože český národ zrádcům neodpouští, a velezrádcům už vůbec ne, jen vzpomeňme na Havla,“ div mi vdovino přiznání, tak nečekané, nevyrazilo dech, něco takového jsem opravdu nečekal, takže jsem se jen s největším vypětím zeptal, „a s kým to, probůh, čekáte?“
„Ukázal jsem jí cestu rájem,“ vmísil se do našeho rozhovoru skromně kněz.
„Cože vy!?
No to mě poser! “ bylo toho na mě už trochu moc, ale na koho by nebylo!?
„Myslil jsem již, že v mé osobě vymřou dva staré chodské rody. Ale bůh má se mnou evidentně jiné záměry a ona neřekla ne,“ ukázal kněz na vdovu.
„On vždy chtěl, abych se odnaučila říkat ne,“ kývla vdova směrem k hrobu a pokrčila rameny, „a teď jsem taková, jaká jsem, ani černá, ani blondýna.“
„Jsi jako Terezie z Lisieux, jako svatá Terezička, když muž se ženou snídá,“ uchopil kněz vdovu za ruku a políbil tu ruku vroucně tak, že to už bylo na mě příliš a raději jsem se probudil, než abych musel přihlížet takové bulvární blasfemii.
„Fuj, taková hloupost se mi zdála!“ otřásl jsem se hnusem.
Jenže pak jsem si uvědomil, že skutečnost není o nic míň hnusnější, protože do Žofína mě pořád ještě dělily dobré tři kilometry, zatím jsem se nedostal ani do Zborovské ulice.
Ale kupodivu, ačkoliv ze všech stran zněly písně, jsem zase usnul, ale teď se mi, naštěstí, už nic nezdá.
