Protože nic jiného na Rusy neplatí než pořádný kartáč, respektive karabáč. Oni jsou na to zvyklí už od cara
Zvenku se ozvalo nedočkavé zatroubení auta, jež mělo odvézt ruského velvyslance na kobereček na ministerstvo zahraničí, kam byl pozván kvůli zákazu činnosti Člověka v tísni.
Alexandr Zmejevskij rychle dopil čaj, zvedl se a řekl: „Už troubí, No, nic, tak já půjdu, služba vlasti je služba vlasti. Auto už čeká. Nasednu do něj a pojedu, i když bych tam klidně došel i pěšky, daleko to přece není.
Co bude pak se uvidí.“
„Kartáček na zuby máte, Alexandře Vladimiroviči?
Radím vám, abyste si vzal kartáček na zuby. Není vyloučeno, že si vás v Černínském paláci nechají trochu déle, jak jde o Rusko, tak mají rudo před očima.
Určitě byste měl mít kartáček na zuby, člověk si přece připadá jen důstojněji, když si může vyčistit ráno zuby, já to dobře znám z Hradu,“ připomněl Martin Nejedlý ruskému velvyslanci, že si má vzít raději kartáček, kdyby zůstal v Černínském paláci trochu déle, klidně i týden, nebo pět let.
„Vidíte, na zubní kartáček bych docela zapomněl.
Ale možná ho ani nebudu potřebovat, třeba mi vymlátí všechny zuby hned kvůli tomu, že jsme u nás zakázali Člověka v tísni.
Ale co jsme měli dělat, když vyvíjel protivládní činnost?“
„To je fakt, možná vám vymlátí všechny zuby, než bys řekl Krym. Těm lidem to vůbec nevysvětlíte, že v Rusku nemůže nikdo vyvíjet protivládní činnost, aby neohrozil svobodu ruského lidu,“ musel i Martin Nejedlý přiznat, že ruský velvyslanec nemusí zubní kartáček vůbec potřebovat.
„Zuby jsou ještě v pohodě, hlavně, aby mi nevytetovali na hruď hákový kříž,“ povzdechl si ruský velvyslanec.
„I to je možné, jsou to přece fašisti!
Vždyť i Člověk v tísni je fašistická organizace!“ odplivl si Martin Nejedlý.
„Kdybych se už nevrátil, zalijte, prosím, všechny květiny a pozdravujete ode mne maršála Koněva,“ poprosil ještě ruský velvyslanec Martina Nejedlého.
„Zaliji, nemějte strach, všechny květiny.
A s maršálem Koněvem budu zítra, vyřídím mu váš pozdrav,“
Troubení auta se ozvalo podruhé.
„Už jdu, už jdu!“ prohodil ruský velvyslanec směrem k autu a podal ruku Martinu Nejedlému, „nu, nejspíše se vidíme naposledy. Ještě o jedno vás chci požádat, nesmutněte a neplačte pro mne, nás Rusů je hodně, můj život nemá žádnou cenu, rád jsem jej obětoval pro vlast a její svobodu.“
V očích Martina se objevily slzy: „Na vaše poslední slova nikdy nezapomenu, Alexandře Vladimiroviči!
Budou mi pořád znít v hlavě, stejně jako Svatá válka!
Sbohem!“
„Sbohem!“ řekl ruský velvyslanec, aby za chvíli bylo slyšet odjíždějící auto.
„Vzácný člověk!
To Petříčkovi nikdy nedaruji!“ zaťal Martin Nejedlý ruku v pěst tak silně, že už mu nešla nikdy otevřít.
