Státní mediální propaganda tvrdí, že se před dvaceti lety dvě letadla Českých aerolinií trefila do dvou baráků a tři z nich spadly. Bylo by to legrační, kdyby za tím nebyly milióny mrtvých muslimů...
Účastnil jsem se dnes soukormé oslavy dvacátého výročí teroristického útoku na Dvojčata. Byli na ni všichni, kteří znají skutečnou pravdu. Rottschildové, Rockfellerové, Soros, Gates, Havel, Albrigthová, jakož i spousta dalších Židů jako třeba dalajlama nebo František I., a taky samozřejmě Ladik.
Musím potvrdit, že šichni to jsou v jádru milí a vzdělaní, navíc tvrdě pracující, lidé s obrovským přehledem a nesmírnými životními zkušenostmi (snad vyjma Havla, jehož smrt, na rozdíl od té Kellnerovy, byla stejně tak fingovaná jako útok na dvojčata), ale stejně jsem se nakonec nejvíc bavil s Ladikem, je to přece jen našinec a našince to nejvíc táhne zase k našinci.
„Ty, Ladiku, nic mi neříkej!“ řekl jsem mu, když jsme si nabírali z prohnutého stolu žrádlo pravou rukou (jako všichni muslimové), „dva baráky nikdy nepadají stejným způsobem! Nikdy! To je prostě vyloučeno! Že vy jste je jednoduše vyhodili do vzduchu!“
Ladik si napřed nabral do papule co nejvíc žrádla a pak odpověděl: „Jasně, že jsme je vyhodili do vzduchu. A ten třetí barák taky! Prostě jsme ho odpálili! Ani jsme si nedali moc práce, abychom to maskovali. Byla to prostě fušeřina, přiznejme si to.“
„A to říkáš jen tak? Že to byla fušeřina? Vždyť jste to mohli udělat tak, aby nikdo nic nepoznal, máte přece biliardy dolarů, ovládáte celý svět!“ podivil jsem se.
„Na co?“ mávl Ladik rukou, a když si do papule zase narval žrádlo, pokračoval, „na co? Prostě jsme potřebovali do vzduchu vyhodit nějaké baráky, tak jsme je vyhodili do vzduchu. Proč se s tím srát víc, než je třeba?“
„No třeba, aby lidi neodhalili pravdu! Že jste ty baráky do vzduchu vyhodili vy!“ namítl jsem.
Ladik si přestal cpát žrádlo do papule a chytil mě kolem ramen: „Podívej, ty jsi inteligentní člověk. A jako inteligentní člověk víš, že na pravdě houby záleží. Řeknu ti to takhle.
Potřebovali jsme vyhodit do vzduchu ty baráky?
Potřebovali.
Vyhodili jsme je do vzduchu?
Vyhodili!
A to je všechno, nic víc ke štěstí nepotřebujeme.
A že to někteří lidi hned prokoukli?
No tak to hned prokoukli!
Co jsme potřebovali, to jsme dosáhli.
Vládneme světu? Vládneme!
A že někdo napíše nějaký článek, že jsme před dvaceti lety vyhodili do vzduchu nějaké baráky, nezmění přece na tom nic, že jsme ty baráky skutečně vyhodili do vzduchu, a že jsme svého dosáhli.
A že nás usvědčil, že nás odhalil?
Bože, to je toho, to se máme z toho jako posrat?
Říkám ti, že to, co stalo před dvaceti lety, to jen špička ledovce. Mohu ti odpřísáhnout, že každý, kdo odhaluje skutečnou pravdu o dvojčatech, nám prokazuje tu nejlepší službu, protože to všechno, ty důkazy, které předkládá, to jsou všechno jen námi řízené úniky informaci, protože kdybychom byli blbci, tak nejsme světovládci.
Rozumíš, chápeš?
Ty baráky, co jsme vyhodili do vzduchu, to bylo jen na odvedení pozornosti, ona ta fušeřina nebyla ve skutečnosti žádná fušeřina. Lidé, aby byli manipulovatelní, musejí mít pocit, že znají jakousi pravdu, kterou se před nimi snažíme utajit.
Tak proč jim tu pravdu nedopřát, proč jim pro radost nevyhodit do vzduchu pár baráků, aby nás z toho mohli usvědčit?
Proč jim bránit, aby nebyli přesvědčeni, že se svět za těch dvacet let totálně změnil, když zůstává pořád stejný, protože mu stále vládneme?
Ale po pravdě řečeno, a mně můžeš věřit, i ze všech těch lidí, co je tady vidíš, zastupuji skutečné světovládce jen já, všichni ostatní jsou jen bezcenné figurky.“
„Cože, chceš říct, Ladiku, že nad těmito světovládci, nad všemi těmi Rothschildy a Rockfellery, jsou ještě jiní, mnohem mocnější lidé, o kterých nevíme, tedy vyjma tebe, vůbec nic?“ zvolal jsem údivem, zatímco vedle mně cpal papež František I. (ačkoliv tou dobou měl být na eucharistickém vědeckém kongresu v Budapešti!) do své papule taky žrádlo.
„No, nemůžu říct, že by to byli zrovna lidé, ale mocnější určitě jsou. Proč vidíme pořád jen jednu stranu Měsíce, zatímco o té druhé, odvrácené, nevíme vůbec nic, hehe?!“ rozesmál se Ladik a žrádlo, které už měl zase v papule, mu přitom vylétalo z papuly na všechny strany, „ostatně mě pustili mezi sebe taky jen proto, že můj ksicht vypadá jako Měsíc v úplňku, hehe!“
„Čtyři měsíční bratři! To budou oni! Proto je na Youtube odstranili,“ vykřikl jsem, až se všichni po mě ohlédli a zoufale chytil Ladika za jeho k prasknutí nafouknuté lícní torby, „ale to je přece příšerné! Že nejsme svobodní, že i ty, které považujeme za světovládce, jsou taky jen ovládáni měsíčními bratry!“
„Příšerné?“ řekl Ladik a dodal, tentokrát už s prázdnými ústy (nechápu, jak dokázal takové kvantum žrádla jen tak polknout), „kdepak, kamaráde, není to příšerné. Je to naopak jediné možné řešení, proto jim taky s čistým svědomím sloužím, nebýt jich, skutečných pánů nad světem, byl by tady dávno už nepředstavitelný chaos.
Takový chaos, že ani žrát by nám nechutnalo, a to by bylo teprve příšerné!“
Všichni souhlasně pokývali a zase se pustili do žrádla. Nezbývalo mi, než dát Ladikovi za pravdu. Oslava dvacátého výročí shození jakýchsi baráků pak vyvrcholila bombardováním Maďarska, myslím, že to byla hodně povedená tečka.
Už se těším, až se zase za rok sejdeme 11. září nad plnými stoly, to by člověk nevěřil, kolik žrádla se Ladikovi do papule, to se prostě musí zažít.
