Děláte si srandu, pane Větvičko?

Celý rozhovor držitele Krameriovy ceny pro Parlamentní hlísty je jaksi legrační. Dotyčný si například na prezidentovi Zemanovi nevšiml žádných známek chřadnutí. Svoje dostane i multikulkturní fronta. Prostě sranda jako vždy

Nikdy na tom nebyl prezident Eman fyzicky a ovšem i duševně líp než v předvečer obhajoby svého doživotního prezidentství, zvláště když seděl zespodu přivázaný na nějaké židli.

Ale nemusel ani sedět a byl na tom stejně tak fyzicky a duševně dobře, že líp už na tom fyzicky ani duševně být nemohl.

Tuhle třeba dal, jda po třetím hradním nádvoří, podpírán z jedné strany Ovčáčkem a z druhé strany Mynářem, oběma pánům do zad náramnou herdu, (Ovčáčka, který ho podpíral na právě straně, ještě přetáhl holí) a vesele zvolal: „Kdo oběhne dřív katedrálu? O flašku slivovice!“

A než se zmínění pánové stačili vůbec nadechnout, oběhl prezident katedrálu tak rychle, že už byl zase mezi nimi, zatímco oni stačili udělat nanejvýš dva kroky a tak museli dát prezidentovi flašku slivovice.

Nebo jednou, to zase prezidenta podpíral Nejedlý, ukázal prezident na vlající prezidentskou standardu a zvolal: „Sto hoven, to je toho! To já dokážu taky!“

A opravdu, než stačil Nejedlý říct Lukoil, vyšplhal se prezident na žerď, vzal standardu do zubů, hbitě sjel dolů a podával ji Nejedlému se slovy: „Pražská kavárna pukne zlostí, až ji dám Ivaně na vánoce jako osušku!“

Kdo by si troufal, tváří v tvář holé pravdě tvrdit, že prezident je na tom fyzicky a duševně špatně?

No ovšem, jen multikuturní fronta, kdo jiný, známe je, víme moc dobře, kdo to je!

Jsou to ti, co chodí nakupovat do Lidlu, tedy nikým nevolených deset miliónů!!

Však se taky jednou Ovčáček zničehonic usedavě rozplakal.

„Proč pláčeš? Že jsem toho Sobotku nepřetáhl ještě víc, svini jednu?“ zeptal se jej vlídně prezident.

„To taky,“ přikývl Ovčáček a s brekem dodal, „ale nejvíc pláču, protože je mi vás líto.“

„A proč je ti mne líto?“ zeptal se vlídně prezident mluvčího.

„Vy jste takový junák, a přitom nemáte žádného důstojného protikandidáta! Takový Putin, Trump, to by byl pro vás správný protikandidát. Ale multikulturní fronta proti vám nasazuje jen takové komické šašky, bú,bú!“

Prezident se usmál a pohladil milého mluvčího po jeho ježaté hlavě: „Víš, Jirko, když jsem odcházel před patnácti lety z politiky na Vysočinu, věděl jsem dobře, že nikdo chytřejší než já v této zemi nežije.

Víš, Jirko, oni za to ti moji kandidáti nemůžou, za to, že jsou šašci, proti mne musejí všichni protikandidáti vypadat jako šašci. Měli bychom je spíš politovat a poslat do blázince, že je multikulturní fronta zneužila.

Tak už neplač, netrap se tím.

Byla by škoda, kdyby naše země přišla o takového zdravého a mladého muže, například kdybys chtěl kvůli tomu emigrovat.“

„Já odtud nikdy neuteče za lepším!“ řekl mluvčí a konečně přestal plakat.

„Jsi řádný mladý člověk, živíš se poctivě, ne jak ten Feri,“ pohladil prezident Ovčáčka a zvesela ho plácl do zad, „máš babu!“

Prezident vyletěl ze dveří a Ovčáček za ním, a tak se ti dva naháněli a škádlili, dokud paní Ivana nezavolala: „Miloši, Jirko, večeře! Už toho nechte, ať vám to zas nemusím ohřívat v troubě!“

Ale kde byl těm dvěma už konec!