Člověk se nesmí bát, když chce gól dát. Strach je míru krach, strach je sémě války, kdežto odvaha je míru zbraň. Nebát se a být na správném místě, to je základ všeho!
Už je to tady zas.
Mistrovství všeho vezdejšího světa, a tím pádem i veškerého vesmíru ve fotbalu.
Běžím a vedle mě běží Messi.
„To je Messi. Máme stejné dresy!“ vím, že já a Messi máme stejné dresy.
Messi má ještě navíc balón, kopací míč, je vyrobený z kožené směsi, proto je kulatý, já míč nemám, mám jen trenýrky, kopačky a dres.
„Poběžíme ještě dlouho?“ ptám se Messiho.
Zdá se mi, že běžíme už nějak dlouho, jako v nějakém snu, i když neběžíme takto spolu bok po boku určitě víc než pět sekund, od chvíle, kdy byl slavnostně založen tento rychlý protiútok.
„Dlouho už ne,“ odpovědí Messi a kývne hlavou dopředu, „vidíš tamhle tu bílou lajnu?“
„Jo, vidím, proniká mi skrz mozek hluboko do podvědomí,“ přikývnu.
„To je velké vápno. Tam ti předám míč a dál už poběžíš dál,“ řekne mi Messi.
„A co brána? Ta je kde? Musíte tam přece být,“ potřebuji.
„Pořád rovně. Když poběžíš pořád rovně, nemůžeš ji minout. Kopací techniku máš dobrou? Překopl bys tímhle míčem třeba listnaté lesy?“ chce vědět Messi.
„Myslím, že jo. Že ji mám dobrou. Dokážu vykopat motyčkou hrob i brambory,“ odpovím, ale pak si uvědomím, že to není všechno, „ale co brankář?
Bude tam přece brankář. Takový vysoký vousatý chlap, který nezná slitování. Když vyskakuje do výšky, jde vždy napřed kolenem, čistí si tak prostor.
Co s ním?“
„Nesmíš čekat, až přijde úplně k tobě. Musíš vystřelit, když bude ještě daleko.
A musíš mu to střelit po zemi, hezky mezi nohy. Brankáři nemají rádi střely po zemi, nikdo je nemá rád, ale oni je přímo nenávidí. Anebo můžeš udělat kličku. Prostě ho obejít. Bude ti chtít skočit pod nohy, to oni taky rádi dělají, že skáčou rovnou pod nohy. Ale tím se nedej zmást. Ve skutečnosti je to jen přízrak, který se zjevuje útočníkům, když překročí hranici velkého vápna a ocitnou se v zemi nikoho.
Tak jako tak vstřelíš gól, vsítíš branku.
Kdybys nevstřelil gól, nemělo by všechno to žádný smysl.
Ale ty ho vstřelíš, obránci zůstali daleko za námi. Běží, ale ne tak rychle jako my, protože my máme balón. Kdo má balón, ten je vždy rychlejší“ usměje se Messi, ale úsměv hned zmizí z jeho tváře, „tak jsme tady. Tady začíná velké vápno. Dál už musíš sám. Každý už musí dál jen sám.“
Převezmu od Messiho balón a hned si na něj zvyknu, jako bych měl na svých kopačkách celý život. Mám před sebou ještě sekundu běhu. A pak vystřelím. Hezky po zemi, mezi nohy. Nebo udělám kličku. Ještě uvidím. Hlavně, že dám gól. Už kvůli chlapům. Miliardám chlapů, kteří zvednou ruce nad hlavu, jako by se vzdávali nepříteli.
Kdo se vzdává nepříteli, ten si nepřeje válku, ten chce mír.
Kdo chce mír, ať už mezi lidmi nebo národy, ten dostane Puškinovu cenu.
Kdo chce válku, ať už mezi lidmi nebo národy, ten dostane krvavé dolary, a nebo eura.
Ale já chci mír.
Dám gól a bude mír, chlapi dají ruce nad hlavu, vzdají se.
Brankář už proti mně vybíhá. Messi měl pravdu, z oči mu nekouká nic dobrého, jen samé běsy. Chladnokrevně se rozhoduji se pro střelu. Balón proklouzne brankáři mezi nohama, je po všem, válka se skončila.
„Gól!“ křičí chlapi a zvedají ruce nad hlavu.
Nikomu se nechce padnout v boji, dostanu Puškinovu cenu a Messi taky. On ví, že musí být tam, kde je třeba, že nikdy se nebát, je začátek všeho, a proto mi nezištně přihrál tam, na hranicích pokutového území, tam, kde se začíná země nikoho, nebýt Messiho, nikdy bych Puškinovu cenu nedostal, bál bych se jít sám s balónem na brankáře, strachy bych ani nedýchal, dělal ze sebe navěky mrtvého...
