Církevní špička v blázinci

Církevní špičky jistě nebude nikdo podezírat z toho, že by jejich víra byla toliko vlažná. Vlažná je jen dršťková polévka, když se na ni příliš fouká

Patřím mezi tlusté církevní špičky. Už jen z toho titulu jsem nesmírně moudrý, což ostatně dokazuje i titul Mons., který se skromně choulí před mým jménem. Žádná věta, kterou vyslovím, není prázdná.

            Jak by taky mohla, když každá věta, kterou vyslovím, doslova přetéká bohem a boží láskou?

          Nalokal jsem se už dost beránkovy krve, abych se v této fázi, když jsem už tak dlouho tlustou církevní špičkou, vzdal naděje na život věčný, že vstanu z mrtvých a budu věčně obcovat s bohem. Proto mnou nemohlo nijak otřást to, co jsem před chvílí vyslechl v jednom blázinci

Dnes ráno, zrovna na popeleční středu, ozval se mi lékař z jedné psychiatrické léčebny. Tato psychiatrická léčebna shodou okolností sousedí s překrásnými zahradami arcibiskupského zámku, jehož součástí jsou i věhlasné vinné sklepy, v nichž strávil jsem nejednu hodinu v tiché kontemplaci.

Vyhraboval jsem tedy dnes ráno zrovna ještě vlažný popel z kamen, abych měl čím dělat popelec na čela věřících, když mne zavolali k telefonu.

„Zdař bůh, Vaše Eminence. Máme tady zajímavý případ. Měla byste čas? Myslím, že to není věc čistě psychiatrická, ale i duchovní. Bylo by dobré, kdybyste přijela, ještě než zahájíme medikaci,“ řekl mi něco v tom smyslu lékař z psychiatrické léčebny.

Jsem starý dobrák nijak nehledící na své pohodlí, co se týče duchovních záležitostí. Byla sice popeleční středa, kdy mám spoustu práce. Tímto významným dnem začíná se zase po roce nezřízený půst, který nám, křesťanům, řádně pročistí nejen střeva, ale i taky hlavu, abychom mohli na velikonoce vypuknout v jásot, že Náš Pán opět vstal z mrtvých.

Ale naštěstí je pomocný biskup schopný chlapík, na kterého je za všech okolností spoleh. Věděl jsem, že všechnu moji práci zastane sám. Dal jsem tedy bez okamžitě zapřahat do kočáru, kterým se vozil už i můj předchůdce kardinál Dietrichstein. Ty časy kdy jsem, ještě za komunistů, objížděl jako začínající farář kostely své farnosti v čoudícím trabantu, jsou samozřejmě už pryč.

Odvál je čas, boží dech.

Kočár je to nadmíru pohodlný, barokní. Proto mne cesta nijak neunavila. V arcibiskupském zámku jsem se jen velmi lehce občerstvil (začíná se přece půst!) a pak rovnou, tentokrát už po svých, spěchal do blázince.

„Přivezla ho dnes v noci hlídka policie. Neměl u sebe žádné doklady. Neřekl, kde bydlí, jak se jmenuje. Jenom pořád opakoval, že byl vzkříšený z mrtvých. Nám pak ještě řekl, že se setkal se samotným Kristem. Z našeho hlediska je to jasný případ. Ale napadlo mne, že by vás to mohlo zajímat. Proto jsme ještě počkali s medikací.

Je v klecovém lůžku. Pro jistotu, kvůli vaší bezpečnosti, Vaše Eminence,“ shrnul stručně lékař, o co jde, když jsme kráčeli chodbou blázince k pokoji, kde se onen člověk, k němuž mne zavolal, nalézal (jsem ovšem samozřejmě Jeho Excelence, ne Jeho Eminence).

„Ano, to je zajímavé,“ přikývl jsem, ale to už jsme stáli před dveřmi, které lékař rázně otevřel.

„To je pan arcibiskup. Církevní špička,“ představil mne muži ne víc než pětatřicetiletému, jenž se skutečně nalézal v klecovém lůžku, maje rozcuchaný plnovous, člověk by si ho někde v parku opravdu snadno spletl s bezdomovcem.

„Arcibiskup? Církevní špička?“ podíval se na mne muž.

„Ano, církevní špička. Kristův služebník, ten nejposlednější z posledních,“ odpověděl lékař a otočil se ke mně, „řekl jsem to správně, Vaše Eminence?“

„Ano, správně. Nejposlednější z posledních,“ přikývl jsem, ačkoliv mne lékař opět oslovil mylně.

Lékař promluvil k muži: „Nechám vás s panem arcibiskupem o samotě. Velmi ho zajímá všechno to, co jste řekl mně.“

Po těchto slovech nás lékař opustil. Osaměl jsem v pokoji s mužem v klecovém lůžku.

„Vy jste viděl Krista, Pána Našeho?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jak by ne,“ řekl muž lhostejně, ani se na mne nepodíval, „vzkřísil mě z mrtvých. Ležel jsem v hrobě, už čtvrtý den a trochu, to se ví, zapáchal. Hrob nebyl o moc větší než tady ta klec. Ležím tam tedy, rozkládám se a zapáchám.

Kkdyž v tom najednou slyším, jak na mě někdo volá:,Lazare, vyser se na to simulování a pojď ven!‘

Vylezu tedy ven z hrobu, a všichni na mě hledí jako na přízrak.

Marie a Marta, moje sestry, vrhnou se na mne a začnou mne líbat.

Pak mne odtáhnou k nějakému bokem stojícímu muži, který se skromně usmívá.

,To on! To on tě, Lazare, vzkřísil z mrtvých!‘ ukazují na toho muže a smějí se jako pominuté.

,Vzkřísil z mrtvých?‘ divím se, protože jsem přece jenom ležel v hrobě, rozkládal se a zapáchal, nic víc.

,Ano, z mrtvých, Lazare! Ležel jsi přece v hrobě, rozkládal se a zapáchal!‘ řvaly ségry jako pominuté, dodávajíce, ,on je boží syn, Lazare!

Boží syn!‘

,Jo, boží syn,‘ přitočil se k nám nějaký chlapík s poněkud tupým ksichtem, jmenoval se, tuším, Šimon, ,moji tchýni taky uzdravil. Válela se, mrcha, půl roku, nechtěla nic dělat, a pak najednou byla jako rybička.‘

Podíval jsem se na toho muže. Vypadal nápadně obyčejně. Ale v tom to právě vězelo. V tom, jak byla ta jeho obyčejnost nápadná.

,Proč jste mě vzkřísil z mrtvých? Když jsem byl mrtvý, nevadilo mi přece, že jsem mrtvý. Ba právě naopak,‘ zeptal jsem se ho.

,Lazare, co to říkáš!? Měl bys mu líbat nohy! Vždyť tě vzkřísil!‘ okřikla mě Marta.

,Vzkřísil jsem tě, abych učinil znamení,‘ odpověděl onen muž.

,On je boží syn!‘ začali všichni křičet a padat před tím člověkem na zem.

A ti všichni jsou už dávno mrtví. Ségry, i ten chlapík s tupým ksichtem, i všichni ostatní. A ten, který mne vzkřísil, byl ještě předtím, než všichni pomřeli, prý sám ukřižován. Ale měl snad vstát z mrtvých a pak zmizet v nebi.

Všichni jsou mrtví. Jen já, vzkříšený tím, koho měli všichni za božího syna, žiju.“

To řekl ten muž a já si pomyslel: „Blázen! Snad si nemyslí, že mu to uvěřím? Že je Lazar!“

Ale ten muž jako by mi četl myšlenky.

V jeho výrazu se objevilo cosi potměšilého.

„Myslíte si, že jsem blázen?“ ušklíbl se tak, až mne z toho zamrazilo, „ale vy byste měl být přece první, kdo by mi měl uvěřit!

Copak jsem nebyl vzkříšen Kristem?

A copak ten, kdo byl vzkříšen Kristem, nežije už věčně?

Vstal jsem z mrtvých stejně jako on, Kristus, vy to přece sám nejlíp. Kdyby mne nevzkřísil, nebyl bych tady, nevykládal bych vám to. Byl bych v hrobě, rozpadlý na prach, čekal bych na jeho druhý příchod. Ale já jsem byl vzkříšen. Vyšel z hrobu, abych už žil věčně, protože kdybych nežil věčně, nebylo by moje vzkříšení vzkříšením.

Pokud nevěříte, že jsem Lazar, nemůžete věřit ani v toho, kdo mne vzkřísil!

A jsem-li Lazar, vyšel-li jsem z hrobu, bylo-li na mne učiněno znamení, pak to znamená, že ten, koho považujete, stejně jako moje ségry a všichni ostatní, za božího syna, zvítězil nad smrtí už dlouho předtím, než byl ukřižován. Znamená to, že tou smrtí nebyl nikdo jiný než jen on sám, protože jen ten může křísit, kdo zároveň usmrcuje!

A taky to znamená, že jeho ukřižování nebyla žádná oběť, neboť v něm Ďábel ukřižoval sám sebe pro svoji větší slávu, rozumíte mi?

Vyšel jsem z hrobu, protože mi to on nařídil. Už věčně zůstanu na tomto světě, v této sféře, už navždy zůstanu uvězněný v lidském těle.

To já, Lazar, přinesl oběť, ne on!

Ne on, ale já, Lazar, jsem byl obětován proto, abyste v něj uvěřili.

To já, Lazar, vzkříšený a proto věčně živý, jsem důkazem toho, že on nebyl boží syn, ale Ďábel!“

To už mi stačilo.

„Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého..,“ požehnal jsem tomu nebožákovi, který se o sobě domníval, že je Lazarem, že od chvíle, kdy na výzvu plnou lásky Pána Našeho vyšel ze svého hrobu, žije a dosud nezemřel, dosud chodí po světě, protože mu ani, dle jeho mínění, nic jiného nezbývá, byl-li již jednou provždy vzkříšen.

Víc už jsem pro něj opravdu udělat nemohl.

„Tak co? Hotovo?“ zeptal se mne lékař, když jsem vyšel ven z toho pokoje.

„Ten člověk trpí bludem,“ řekl jsem.

„Myslel jsem si to,“ přikývl lékař, dodávaje, „takže můžeme už začít s medikací?“

„Můžete, samozřejmě,“ souhlasil jsem.

Vrátil jsem se do arcibiskupského zámku, kde jsem se jen velmi lehce občerstvil před zpáteční cestou.

Teď jedu ve svém barokním kočáře a myslím si: „Jen víc takových biskupských kočárů, a pacient, kterým je Evropa, bude zachráněn, vyléčen ze své krize!“

To, co jsem dnes slyšel v blázinci, mojí vírou samozřejmě nijak neotřáslo, ani otřást nemohlo. Je to blud jako každý jiný blud, který odporuje nauce víry. Žádný Lazar, který by ještě žil, vzkříšený Pánem Naším, neexistuje!

Až potkám svého pražského kolegu, který patří taky k tlustým církevním špičkám, zeptám se ho, co si o tom myslí.

On to jistě odmítne ještě rázněji, o tom není pochyb.

Vždyť je kardinál, a proto ještě mnohem moudřejší z Ducha svatého než já!