Čína a Honkong, Španělsko a Katalánsko, Turecko a Kurdové, Češi a Němci. To je tak, když státní moc masakruje národostní menšiny za to, že si dovolují žádat sebeurčení...
T.G. Masaryk přijal Kramáře jako vždy v sedle svého nejoblíbenějšího koně.
Zatímco prezident jel krokem lánskou oborou, premiér vedle něho uctivě kráčel, jako by snad u nás v roce 1919 byl, stejně jako o sto let později, poloprezidentský systém.
„To je vliv dětství, jsem synem kočího, otec doma nemluvil o ničem jiném než jen pořád o koních a mně to už zůstalo, i když jsem už prezidentem, třebaže nedemokraticky zvoleným, protože aklamace přece není demokracie,“ řekl jakoby omluvně Masaryk Kramářovi, a dodal, „a teď mi řekněte, co se stalo v té zatrolené Kadani!
Je to pravda, že jsme tam postříleli dvacet dva Němce, nebo jen to zase jen fake, který nás má očernit v očích světové veřejnosti, a prezentovat nás jako pokrytce?“
„Je to pravda,“ přikývl předseda první československé vlády, a odplivnuv, si referoval o incidentu v Kadani, „i když ne tak docela, těch Němců jsme tam povraždili dvacet tři.“
„O jednoho míň, nebo víc,“ odplivl si i Masaryk, dodávaje, „zase si vyskakovali?
Pořád se ještě nevzdali toho svého pitomého snu o sebeurčení?“
„Jo, zas,“ přikývl Kramář a pokračoval, „ tak v té Kadani ti zatrolení Němci protestovali proti tomu, že jsme jim, to jako československý stát, znemožnili účast v rakouských volbách.
Ale jak jsme jim to mohli dovolit, když nejsou součástí Rakouska, i když to o sobě prohlašují, ale Československa, že jo?
Napřed se sešli v sále, ale lidí tam bylo, myslím Němců, tolik, že se přesunuli na náměstí a tam demonstrovali za právo národů na sebeurčení, totiž na svoje sebeurčení.
Jenže to jim nestačilo, sviním!
Chtěli stůj co stůj vyvěsit na radniční věži tu svoji zasranou německou vlajku. A my, Češi, jsme už takoví dobráci a rození demokrati, že jsme jim to povolili.
Jenže pro dobrotu na žebrotu!
Skopčáci nás samozřejmě podrazili, a tak sotva se vlajka rozvinula, začali zpívat tu svoji Stráž na Rýně, ten jejich kde domův můj.
,To jsme si nedomluvili!´ upozornil velitel našeho vojska jejich předáky, že Němci překročili svým zpěvem povolenou míru národnostní tolerance, protože vodcaď až pocaď!
Ale Němci zpívali dál a tak naši vojáci chtěli vlajku z radnice sundat. Jenže u vchodu se strhla potyčka, jakýsi německý výrostek brutálně zatahal našeho vojáka za rukáv a tak nám nezbývalo než opětovat střelbu do davu. No a nakonec z toho bylo pěkných dvacet tři mrtvých, plus ťři, co jsou na tom tak špatně, že to asi nedají, plus sto těžce zraněných.
V ostatních městech to bylo plus mínus, stejné, v Parlamentních listech dokonce píší, že bylo celkem zabito 150 Němců, kteří se chtěli účastnit rakouských voleb.“
„Ty rakouské volby nám byl čert dlužen!
Až sto padesát mrtvých Němců?
A to mám mít pozítří zase narozeniny, fuj!“ otřásl se Masaryk odporem a zastavil koně, „už abychom měli tu německou otázku jednou pro vždy vyřešenu!
Je to opravdu, nepěkná, moc ošklivá věc!
O co těm Němcům jde?
O sebeurčení?
Ale co je to to jejich sebeurčení, aha?
Mohli přece pochopit, už když jsme jim loni na podzim obsadili vojskem ty jejich sudetoněmecké provincie, co se chtěli na základě vůle svého většinově německého obyvatelstva připojit k Německému Rakousku, že nemají šanci na žádné sebeurčení, že jim na to zvysoka sereme.
Opravdu, a to jsem profesor, nechápu, o co Němcům loni na podzim šlo, když němečtí poslanci Prozatímního národního shromáždění Německého Rakouska, zastupující oblast severních Čech, ,jménem jimi zastoupeného národa´ vyhlásili v Liberci samostatnost provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) a její příslušnost k Německému Rakousku.
A o den později se podobně vyslovili další blbci, poslanci zastupující provincii Sudetenland (Sudety). Oblast Böhmerwaldgau (Šumavská župa) měla zase připadnout k Hornímu Rakousku, a tzv. Deutsch Südmähren (Německá jižní Morava) chtěli přifařit k Dolnímu Rakousku.
Takže demokraticky zvolené prozatímní vlády těchto 4 provincií si lážo plážo prohlásily tato území za součást Německého Rakouska, protože německé obyvatelstvo mělo podle představ svých zástupců stejné právo na sebeurčení jako obyvatelstvo české, a my jsme tomu měli nečinně s kvéry a děly přihlížet?
Myslel jsem, že jim to dojde, když jsme donutili tu jejich srandovní vládu v Liberci, aby ukončila týden před vánoci svoji činnost.
Ale oni se, prevíti, nepoučili, a ještě zpívají Stráž na Rýnu!
Ale dobře to řekl Rašín, jak ho moc nemusím, protože je to takový studený čumák.
Právo na sebeurčení je pěkná fráze, ale nyní, když spojenci, tj. západní demokracie, zvítězili, rozhoduje moc.
A tu máme my, hehe!
A taky máme přece ještě nezpochybnitelné, vpravdě moje, tedy masarykovské zásady, které vždy můžeme postavit proti obvinění, že naše zájmy jsou již jen cynické, když střílíme do Němců v pohraničí, když jim nedopřejeme práva na sebeurčení.
A jak dokážeme Číně, Turecku či bolševickému Rusku, že jsme morálnější, že právě my máme právo určovat, co je správné, co je špatné, co je morálka, co je právo, co je svoboda a co je diktatura?
Tož dokážeme jim to právě mými, masarykovskými zásadami, hehe!“
Opojen smíchem, nasadil TGM koni ostruhy a vyrazil tryskem vpřed, nechávaje Kramáře jeho osudu.
Ten byl rozumný muž, věděl, že koni nemůže stačit a tak se obrátil a šel domů, do své vily, jako živoucí ukázka našeho českého pokrytectví a dvojího metru.
Karma!
