Zdejší bloger pan Zbyšek Hlinka dospěl k nezvratnému přesvědčení, že sluníčkaři chtějí vyvraždit odpůrce islamizace (a tedy i jeho). Zdá se, že, i navzdory tropickým vedrům, začíná v hlavách některých lidí už pořádně přituhovat
Při svých volnočasových toulkách po blázincích narazil jsem na jednoho zajímavého člověka.
„Dejte si na něj pozor!
Je sice v klecovém lůžku, ale je to fanatický sluníčkář! Umlátil sekerou dobře dvacet odpůrců islamizace, jakož i organizoval jejich masové popravy v opuštěných lomech a v kostele Nejsvětějšího Salvátora,“ varoval mne ošetřující personál před tímto člověkem.
Tím ovšem jen vzbudil moji zvědavost.
Vydal jsem se tedy v doprovodu dvou silných tělesných strážců k němu, abych o něm a jeho osudu zvěděl víc.
„Jste tady dlouho?“ zeptal jsem se, když jsem stanul u jeho klecového lůžka.
Bylo těsně po obědě a tak se onen sluníčkář, čacký junák, s pohleden typicky sluníčkářsky upřeným do dáli, zdál být vcelku mírumilovný.
„Jsem tady od 17. neděle v mezidobí,“ řekl sluníčkář a pokračoval, „ v tu neděli, jako každou jinou, jsem navštívil kostel Nejsvětějšího Salvátora, aby se mi tam dostal od prof. Halíka božího požehnání, a taky povzbuzení pro systematické vyvražďování odpůrců islamizace.
Kázání prof. Halíka bylo opět vynikající, neboť v něm tvrdil, a matematicky dokázal, že naše země nepatří nám, ale muslimům.
,Tato země nám nepatří! Patří muslimům, proto musíme vyvraždit všechny odpůrce islamizace do třetího kolene, neboť bylo řečeno: ,Já jsem zvítězil nad světem, amen!’, kázal náš milovaný vůdce.
Bylo to vskutku boží slovo, které jsem slyšel z jeho úst!
V ten den ovšem bylo příšerné vedro. Mše svatá skončila, ale na rozpálenou ulici nebylo možno vyjít bez zdravotní újmy. Bylo jasné, že musíme čekat, dokud nepřijede kropicí vůz a trochu to vražedné vedro asfaltové džungle nezmírní.
Ale kropičák vůz pořád nejel, přičemž vedro bez přestání sílilo, z kostela ven by vyšel opravdu jen sebevrah.
,Kde je? Proč pořád nejede?’ vyhlíželi jsme zoufale kropičák stejně jako muslimy, to jest, jako naši jedinou spásu
,Jestli nepřijede do pěti minut, tak se všichni v této rozpálené zemi plné závistivých hlupáků, kteří nikdy nic nedokázali, zblázníme. Dejte na mne,’ pronesl své temné proroctví prof. H.
Jeho slova se však ukázala být příliš optimistickými. Jen, co je vyřkl, zmocnilo se mne skutečné šílenství. To spočívalo v chorobné vidině, kterou jsem byl vmžiku posedlý.
Co to bylo za chorobnou vidinu?
Byl jsem najednou přesvědčen, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, nevídanou a neslýchanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie, přesněji z ruských stepí, na Evropu. Všichni byli, dle mého přesvědčení, odsouzeni k jisté smrti, až na pár vyvolených, kteří jediní byli odsouzeni k životu.
Objevily se totiž jakési počítačové viry napadající sociální sítě. Ve skutečnosti to byli ale duchové obdařeni selským rozumem a svobodnou vůlí. Lidé na sociálních sítích, které byly jimi napadeny, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství, avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jistí svou pravdou, jak se teď zdálo lidem na napadených sociálních sítích.
Nikdy neměli své názory, své soudy, svou víru i domněle mravní zásady za tak neotřesitelné jako teď. Této nákaze propadaly celé facebookové skupiny, celé státy, celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, bil se do prsou, zuřivě mínusoval v diskuzích, plakal a lomil rukama.
Lidé nevěděli, co je dobro a co zlo, nemohli se na tom dohodnout. Netušili, koho hájit, koho vinit a následně odsuzovat. V nějakém nesmyslném vzteku se všichni navzájem vraždili. Všude bylo slyšet volání na poplach, ale nikdo nevěděl, kam má běžet, a všichni byli k smrti vyděšení.
Mnohdy vytvořili lidé na sociálních sítí skupinu nebo ve volbách politické hnutí, dohodli se na něčem a přísahali si, že se nikdy nerozejdou, ale vzápětí už dělali něco jiného, než právě sami chtěli. Vypukaly požáry, šířil se hladomor, civilizace podléhala zkáze, epidemie se na sociálních sítích šířila dál a dál.
Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, kteří byli předurčeni k tomu, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde na žádné sociální síti neviděl, nikdo neslyšel na youtube jejich hlas ani řeč, nikdo nečetl jejich tweety.
To všechno jsem viděl před sebou tak jasně a zřetelně, že bylo zcela vyloučeno, abych pochyboval o tom, že to není skutečnost.
Ale byla to přitom opravdu jen chorobná vidina, navíc ani ne moje, nýbrž Raskolnikovova, která jej posedla, když už si vykonával pozemský trest za svůj zločin.
Ale copak nebyl Raskolnikov taky neomarxista a sluníčkář jako já?
Byl přece taky příslušníkem samozvané pseudoelity, sluníčkářem, kterému se nechtělo pracovat a proto zavraždil, neziskovky tehdy ještě nebyly, starou a nevzdělanou, leč zdravým selským rozumem obdařenou lichvářku, aby mohl konat, dle svého přesvědčení, dobro.
I já jsem přece ubil sekerou spoustu odpůrců islamizace v přesvědčení, že konám dobro, protože my sluníčkáři nedovedeme jinak konat své zvrácené dobro než jen skrze násilí.
Není proto divu, že když se mne zmocnilo šílenství, viděl jsem před sebou právě toto a nic jiného, stejně jako Raskolnikov, viděl jsem svět odsouzený k zániku, svět nakažený dezinformacemi, svět, kde se zmanipulovaní lidé navzájem vraždí, aby dokázali, že mají pravdu, že právě oni jediní znají návod na to, jak učinit svět a lidstvo lepšími.
Nebo si snad myslíte, že vyvražďovat odpůrce islamizace není správné?“
Sluníčkář upřel na mne tázavě své oči. Nezračilo se v nich však evidentně žádné šílenství. Ano, mohu odpřísáhnout, že rozum toho člověka byl bez pochyby zcela zdravý.
„Tento člověk není blázen ani trochu!“ pomyslel jsem si ke své vlastní nelibosti, ale už se s tím nedalo nic dělat, nemohl jsem přece cenzurovat své vlastní myšlenky, leda bych se sám nechal zavřít namísto něj do klecového lůžka.
