Vážený bloger pan Kavka se ptá, kdy se prof. Halík omluví kardinálu Dukovi. Ale když po nějaké osobě chceme omluvu, mohli bychom se jí taky omluvit za to, co jsme na ni nakydali, a nenakydali jsme toho na ni zrovna málo, že
Zbožný Martin, poctivý katolík, klečel pod křížem a modlil se: „Milosrdný, přemilosrdný bože, pošli Halíka do horoucích pekel!
Jeho názory jsou blízké socialistům, ale nejsou blízké katolíkům a významným představitelům církve, mezi které Halík nepatří a dokonce nejsou blízké ani obyčejným věřícím, kteří katolickou nauku a teologii, na rozdíl od Halíka, znají.
Proto ho, bože, prosím, pošli do pekla!
A do pekla pošli i toho kašpara na papežském stolci.
Pošli je do pekla oba, protože církev nestojí na lidech, ale na Tobě, milosrdný bože!“
Takto se zbožný Martin modlil nepřetržitě asi od patnácté hodiny odpolední.
Když odbila půlnoc, stala se ovšem divná věc.
Z kříže, pod nímž se zbožný Martin modlil, seskočil ukřižovaný Kristus, mocným pohybem hřeby ze dřeva, a stanul před zbožným Martinem v životní velikosti.
„Kriste Králi!“ vykřikl v nadšené extázi zbožný Martin a vrhl se nohám Krista Krále.
Kristus Král však hbitě uskočil, řka: „Budu tvůj Král, až se omluvíš Halíkovi!“
„Cože? Omluvit se Halíkovi!?“ nevěřícně vytřeštil zbožný Martin svoje oči na toho, koho v tak věřil.
„Ano,“ řekl Kristus Král nečekaně tvrdě a přísně.
„Nikdy!“ zvolal vzpurně zbožný Martin, pokračuje, „nikdy se Halíkovi neomluvím!
Vždyť prosazuje kněžské svěcení žen, volá po koncelebraci s protestanty!
Ne, nebudu se mu omlouvat, vždyť špinavými pomluvami zničil život kardinálu Dukovi!
On nosí v duši Leninovy koncentráky, do kterých chce zavřít své názorové oponenty!
Je to Ďábel!
Ďábel!
Satan!“
Na to však Kristus Král řekl tím nejklidnějším hlasem na celém světě: „Dokud se neomluvíš Halíkovi, nebudu tvým Králem, zbožný Martine!“
Po těchto Kristových slovech se však zbožného Martina zmocnilo svaté rozhořčení.
„Budeš mým Králem, protože ty musíš být mým Králem!“ zvolal, udeřiv se rukou do prsou, „ty musíš být mým Kristem Králem, protože já znám dokonale katolickou teologii i nauku.
Znám ji líp než Halík, než ten kašpar na papežském stolci.
Chodím ke zpovědi, vyznávám se ze svých hříchů a následně se lituji, že kvůli nim nebudu spasen, přijímám Tvé tělo, umím krédo, jako když Tebe, Kriste, bičem mrská!
Jak pak bys nemohl být mým Králem!“
„Jsem-li Tvým králem, tak mne uhoď i do mé druhé tváře,“ vyzval po těch slovech Kristus král zbožného Martina a nastavil mu obličej.
Zbožný Martin se na chvíli zarazil, ale pak se na Krista Krále prudce obořil: „Chceš snad prosazovat lásku mezi lidmi?
Chceš si hrát na lidskoprávního aktivistu?
Jenže láska není marihuana a opojení, láska je bůh.
Láska je bůh, a ty to dobře víš!
Dobře to víš, protože jsi zatratil mnoho, velmi mnoho lidí osobně, ale i v podobenstvích!
Nebyl jsi to Ty, Kristus Král, který jsi zuřivě rozkopal svatostánky pohanů, poslal prasata do propasti?
Ty, Kriste Králi, jsi proklel ty, kteří se rouhali bohu!
Ty nejsi žádný hodný chlapec, Kriste Králi, podle představ dnešní společnosti, proto tě Mohamed vzývá jako proroka!
Ano, láska znamená milovat a mít rád.
Jenže láska, to znamená, Kriste Králi, i trestat, vytrhat to, co škodí a spálit, ano láska, to je věčný džihád!
Já, jako křesťan, který v věří v Tebe, Kriste králi, mohu sice tu a tam odpustit, ale jak se píše v Římanům 12: ,Má je pomsta, já odplatím, praví Pán!?
A ten Pán jsi Ty, Kriste Králi, a Tvoje pomsta je i moje pomsta!“
Do tváře zbožného Martina vstoupil vítězoslavný výraz, dobře to ukázal Kristu Králi!
Ale i Kristus Král se zatvářil vítězoslavně.
Než se zbožný Martin nadál, ocitla se jeho hlava v Kristově kravatě, zatímco Kristova ústa se ocitla těsně u jeho ucha.
„Jasně, že nejsem žádný hodný chlapec,“ zašeptal zbožnému Martinovi do ucha a sevřel jeho krk levou rukou tak pevně, až ten zaúpěl bolestí, „a teď mě dobře poslouchej, ty zmetku.
Já už kvůli takovým blbcům jako jsi ty, nedovolím, aby se mi Ďábel pořád vysmíval.
,Hehe, věří v Tebe, ale jsou jako já!
Hehe, pyšní a zpupní!
Já bych se taky nikomu neomluvil!
Ani nevíš, jak jsem na ty tvé křesťany, co znají celou věrouku a teologii, pyšný!“ směje se mi každý den do ksichtu!
Hezky se sebereš a půjdeš hezky po kolenou k Salvátorovi, každých deset metrů se pomodlíš růženec, a když se tam doplazíš, tak se mu hezky omluvíš a políbíš na ústa!
Slyšel jsi dobře, ty ultrakatolický zmetku?
Políbíš pěkně mlaskavě na ústa, aby to bylo slyšet na celý kostel, nebudeš nic hledět, že tě budou lechtat jeho vousy!
Políbíš ho tak, jako jsem já v Getsemanech políbil Jidáše!
Jasně, že Halík je Ďábel!
Ale co zmůže Ďábel proti Kristovu polibku?
Můj polibek to je jediné, co na Ďábla platí.
Když políbíš Halíka, bude to jako bych ho políbil já, protože ty dokonale ovládáš církevní věrouku.
Jidáš se po mém polibku oběsil na osice, už chápeš, ty tupče!“
Kristus Král udeřil hlavou zbožného Martina třikrát o zem, aby se mu konečně rozsvítilo.
„Jidáš se po tvém polibku oběsil, a když políbím Halíka, bude to, jako bys ho políbil ty...“ opakoval ohromeně zbožný Martin, zatímco se do jeho tváře vloudil úsměv.
„Tak už ti to konečně došlo. No to je D.O.S.T! Na co ještě čekáš, blbče?! Běž, sprovoď polibkem toho Ďábla ze světa!“ pobídl Kristus Král kopnutím zbožného Martina.
„Už běžím, můj Pane, Kriste Králi!“ zvolal zbožný Martin a vyběhl po kolenou z místnosti, modlící se po každých deseti metrech růženec.
Kdybyste ho potkali, ustupte mu, prosím, z cesty, ať je u Nejsvětějšího Salvátora co nejdříve.
