Dělnická strana slaví legrační propagandou

To, že dělnická strana slaví přežití svého úředního zákazu, asi nikoho nepřekvapí. Nepřekvapí ani propaganda, kterou se při té příležitosti ohání. Ta je v zásadě demagogická, jednoduchá, dalo by se říci standardní pro podobné subjekty. Standardní však zcela jistě není její nebývale komický rozměr.

V celém tomto tyjátru tak Dělnická strana interpretuje zamítnutí návrhu na své zrušení jako své vítězství nad vládou České republiky, která se má teď podle slov předsedy Dělnické strany „Na co těšit“. Hovoří o účelové snaze poškodit Dělnickou stranu před volbami. Vyzývá ministra vnitra Ivana Langera k rezignaci. A nepřímo prorokuje, že po příštích volbách usedne ve Sněmovně. Zkrátka snůška paranoie, hysterie a domýšlivosti v komickém hávu.

Dovedu si naprosto živě představit, jak ministr vnitra týdny nespí, protože mu v žaludku leží Dělnická strana. Tento úkol dostal od samotného premiéra, který se obává, že by Dělnická strana mohla zvítězit v příštích volbách. Musí proto být zakázána, postupovat vůči ní je potřeba za každou cenu a s využitím všech prostředků.

Takhle to asi nebylo. Ale právě takovou interpretaci nám de facto předkládá Dělnická strana, jako politickou záležitost zásadního významu. Srovnatelnou snad s požárem Reichstagu, či komunistickým Vítězným únorem.

Ve skutečnosti nebylo na celé věci politického prakticky nic. Dělnická strana totiž není žádnou reálnou hrozbou pro ostatní politické strany. Je to marginální subjekt na samém pokraji existence. Její voličská přízeň se pohybuje mezi nulou a jedním procentem. Se stranami vládní koalice, ani se stranami sněmovní opozice se tak nemůže vůbec měřit. Celá věc tak neměla z hlediska vlády ráz politický, ale technický. Ivan Langer v celé záležitosti vystupuje spíše jako úředník, než jako politik.

V minulosti totiž vyvstaly pochyby, zda je fungování Dělnické strany v souladu s platným právním řádem. Vláda proto, právě prostřednictvím ministerstva vnitra, podala k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zrušení této pidistraničky. Soud svým v zásadě precedentním rozhodnutím tento návrh zamítnul. Žijeme ve svobodné zemi s nezávislým soudnictvím, takže se vlastně nestalo nic mimořádného. Na celé věci je velmi pozitivní již výše zmíněné, a zcela správné, oddělení politiky od „úředničiny“. Bylo by hodně smutné žít v zemi, kde o zákazu politických stran rozhodují politici.

Rozhodnutí soudu je potřeba respektovat. Příznivci zákazu Dělnické strany mohou mimo jiné doufat, že se Dělnická strana zdiskredituje a zesměšní. Výroky Tomáše Vandase jsou jim toho dobrým příslibem.