Tak včera z ČSSD, přímo z úst nejvyšších, od samotného nositele poslání
od vyšší bytosti, Jiřího Paroubka zaznělo, že ČSSD nevstoupí po volbách
do vládní koalice s KSČM a že tak dodrží své Bohumínské usnesení. Jiří
Paroubek taktéž vyloučil povolební spolupráci s ODS. Na těchto do jisté
míry protichůdných a zároveň velice problematických prohlášení je
podstatná celá řada věcí, které se na první pohled mohou jevit jako
nepatrné detaily. Při bližším zkoumání však staví výroky Jiřího
Paroubka buďto do kontextu politické science fiction, nebo do žánru
film noir.
S kým chce Jiří Paroubek vládnout?
Dohodli jsme se, že se nedohodneme. Touto parafrází prvorepublikové klasiky by se dal shrnout současný vztah obou našich největších stran. ODS a ČSSD totiž spolupráci vzájemně vylučují se svorností, jakou jsme v počínání obou těchto stran již dlouho neviděli.
TOP 09 povolební spolupráci s ČSSD vylučuje taktéž. Zbývají tak pouze lidovci. Avšak představa, že by ČSSD disponovala s lidovci většinou v Poslanecké sněmovně, se jeví při současném volebním systému, jako prakticky nereálná. A situace, že by ČSSD získala sama většinu v dolní komoře, je již úplně z říše snů.
Na slovech Jiřího Paroubka, tak něco nehraje.
Čtěme pozorně
V tiskovém prohlášení Jiří Paroubek hovoří striktně o „vládní koalici“, nikoli však o koalici parlamentní a již vůbec ne o koalici tiché. Tedy o eventualitě jednobarevné vlády ČSSD, kterou budou buďto aktivně, či pasivně (absencí) podporovat poslanci KSČM. Co se reálií parlamentní koalice týče, pak si stačí vzpomenout na závěr funkčního premiérské éry Jiřího Paroubka, kdy seděl ve vládě s KDU-ČSL a US-DeU, ve sněmovně však prohlasovával zásadní legislativní normy (např. zákoník práce) s KSČM.
Jiří Paroubek si tak dovedně buduje zadní vrátka, aby případně mohl po volbách vést menšinovou vládu s parlamentní podporou KSČM, které výměnou za to poskytne místa v čele sněmovních výborů, v důležitých institucích (např. NKÚ, ÚOHS, BIS, ÚZSI, NBÚ, SFDI), ve vedení státem kontrolovaných firem (např. ČEZ, ČEPRO, ČTK, ČSA, ČD, MERO, VZP), či dokonce pozice náměstků jednotlivých ministrů.
Co přesně říká bohumínské usnesení?
Bohumínské usnesení se za léta své existenci (světlo světa spatřilo v roce 1995 na XXVII. sjezdu ČSSD) stalo doslova mantrou českých socialistů. Co přesně se v něm však praví? Cituji: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů Hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extrémistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SČK, SPR-RSČ, KSČM, LB a SDL.“ V závěrech Hradeckého sjezdu (z roku 1993), na které bohumínské usnesení odkazuje, pak doslova stojí: „…nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nestupovat s touto stranou do žádných koalic….“
Důležité je, že bohumínské usnesení nemluví o žádné úrovni, ale o všech úrovních. V současné době jej tak sociální demokracie již porušuje. Dokladem tohoto porušování budiž například krajské koalice ČSSD s KSČM v Moravskoslezském a Karlovarském kraji, či v Havířově.
Jakou hodnotu může v tomto světle mít prohlášení Jiřího Paroubka? Prakticky žádnou. ČSSD se ke svému vlastnímu usnesení a závazku chová jako by bylo trhacím kalendářem, kterým akorát alibisticky v případě potřeby máchá kolem sebe. Koho tím ale může ještě dnes přesvědčit?
Co říci na závěr?
Snad jen, že by bylo velice tragické oslavit výročí 20 let od pádu totality návratem nereformované komunistické strany k moci. Smutné pak je, že se takovéhoto skutku nezdráhá předseda strany s dlouhou demokratickou tradicí, strany, které se spolupráce s KSČ v minulosti již stala osudnou.
