Vaše budoucí lékařka 3: Takže již páťáčka

Jmenuji se Tran Thu Trang a možná mě někteří z Vás uvidí v budoucnosti jako svou lékařku. Teď jsem šla do pátého ročníku. Byla to dlouhá cesta.

Lékařka v terénu.

Jsem v ČR již 11 let. Pamatuji si, jak jsme se ségrou do ČR přiletěly a absolutně nevěděly, do čeho jdeme. V mém případě to bylo horší. Krátce po příjezdu jsem slavila 14té narozeniny. Byla jsem už dost velká na to, abych se češtinu naučila přirozenou cestou. Nikdo mi s tím nepomáhal, ani nemohl. Rodiče měli kurz češtiny před 20 lety.  Máma krásně vyslovuje, ale neví, co říká, prostě papoušek, a táta, ten s tím zápasí do dnes. Jsem asi trochu po tátovi. Ségra byla malá, ta se zapadla mezi dětmi, takže ji to šlo rovnou. Já si musela vzít knihu a mechanicky si slova a věty zapamatovat.

Mechanická čeština

Do teďka česky mluvím stále s přízvukem. Zatím co pusa něco vyslovuje, v hlavě mi běhají skloňování a časování. Mechanicky. Když jsem nervózní, tak to už nefunguje. To vysvětluje, proč píšu lépe, než mluvím. Možná i díky učitelce Sabina, která mě ochotně a trpělivě učila látky 1. stupně základní školy, které mi chyběly. Tentokrát jsem nastoupila už do sedmé třídy.

V naší třídě jsem byla jediná Vietnamka, ve škole druhá, ta první byla totiž moje ségra. Děti nebyly na nás zvyklé. Roli hrála i puberta. Byl tam divný kluk, jmenoval se Tomáš. Ve třídě neměl kamarády a lepil se na mě. Občas mě mlátil, občas si zkusil i osahávat, dalo by se i říct. Nevěděla jsem, komu zavolat o pomoc, protože jsem to neuměla říct. Třídní to pochopila, několikrát mu na to upozornila a volala i jeho rodičům. Nepomohlo to.

"Ty jsi Vietnamka"

A třídní byla jediná hodná. Když mě nadávaly holky z vedlejší třídy “ty jsi Vietnamka“ urážlivou intonací, byla jsem za češtinářkou a ta na to: Když je to pravda. Ano, je to sakra pravda, jsem od ní však čekala spíš nějaké pochopení. Snažila jsem se říct o pomoc. Na ní se zlobit ale nemůžu, nehodlám. Tomu rozumím. Řekla jsem tu samou věc rodičům a oni, že si mám vyměnit krev. Mysleli tím tak, že dokud jsem Vietnamka, co nadělám, že Češi jsou rasisti.

Chápete to? Obyčejná dětská šikana, a naši už hází do rasismu, protože to nechtěli řešit. Nedorozumění ze všech stran, izolace … denně jsem počítala každou sekundu, aby konečně zazvonilo, abych mohla konečně domů. A taky co doma? Naši nikdy do české školy nechodili, nemohli to chápat. Akorát mně poradili, že se mám učit dobře, pak budu oblíbená. Já věděla od začátku, jak je to nesmysl.

Domov nebo láska?

Někdy mám pocit, že mě prostě do toho všeho akorát hodili: A teď plav. Doplavala jsem až do páťáku a už tady zůstanu. Úpěšná integrace? Takto bych nenazývala. Na rozdíl od těch, kteří jsou tu od malička a myslí si, že jsou megaintegrovaní, necítím se tak. Nevidím zásadní rozdíl mezi 5ti-letým Vietnamcem a Čechem, oba měli stejné podmínky, aby z nich vyrostli typičtí dnešní mládenci. V mém případě, přijít v 14ti letech, nemám pocit, že jsem našla druhý domov, spíš jsem se do Čech musela zamilovat, jinak bych tu nepřežila.

A jak jsem se do Čech (Moravu neznám) zamilovala, tak někdy příště.

Trang :X