Vaše budoucí lékařka 2 – hezky česky Terka

Jmenuji se Tran Thu Trang, čti čan tu čang, čili s nosovkou na konci. Každý průměrný puberťák umí říkat ťing ťang ťong, skoro moji „zdrobnělinu“, ale moje jméno nikdo prostě nevysloví. Přitom je to tak jednoduché.

Nevím, jak mně asi budete říkat, až budu tou vaší lékařkou. Moje jméno je Tran Thu Trang, stále připomínám. Nejsem tramvaj, ani tatranka a už vůbec ne … trenky. Naštěstí mě tak přezdívali jen na základní škole.  To už radši hezky česky – Terka. Říkejte mně tak.

Terkou jsem již 10 let, už jsem si zvykla. Dává mi pocit mít jinou identitu. Terka zní jako Češka. Jak poleno. Dokonce to uznávají i pražští zlodějové, protože po mě ještě nikdy nevyjeli, zatímco kámošky – exotické krásky už několikrát na svůj vzhled doplatily, tedy jejich peněženky a kabelky. Asi na zlodějův vkus vypadám příliš jako našinec. Špatný vtip, viďte?

Ale po pravdě, zvlášť dneska, chci být už jenom Terkou. Roman, to je jeden spolužák, mi říkal, že jsem takový hýčkaný český dítko. Asi ironie, ne? Co bych dala, abych byla českým dítětem – made in Czech, nebo aspoň mít tu českou výchovu. A hýčkané? Moc jsem se našim ani nepovedla. Měla jsem se narodit jako kluk. Pak možná.

No ale to jsem já, Tran Thu Trang. Narodila jsem se ve Vietnamu před 24ti lety. Zajímavé bylo, že počali mě v Čechách, tedy ČSR, ale naši o tom tentokrát nevěděli. To ani já. Kdybych o tom věděla a mohla bych si vybrat, kam bych vylezla, nevím jestli by byla dobrá volba. Taky jsem si nevybrala, ale v 13ti letech jsem letěla zase zpět do ČR. Můj život je asi takový, nemám výběr.

Neměla jsem výběr, když jsem sem nastoupila do 7. třídy na základce. Prostě „seš tam, tak plav, česky se uč nebo končíš a budeš stánkovat“. Hotovo! Když jsem se setkala s šikanou a bála jsem se do školy chodit, otec mi řekl: „Chceš mít kamarády? Vyměn si krev!“ V překladu: Nemáš vyběr, seš Vietnamka.

Jsem Vietnamka, je to tak. Neměla jsem výběr. V 15ti letech byl gympl prostě jasný, „abys se dostala na výšku“. Dál už se nerozebíralo. Nikoho nezajímalo, co chci a co mě baví. Každý do všeho kecá a nikoho nezajímaly, jaké jsou moje pocity. Nikoho. Nikoho. Měla jsem být všeschopná a vybrali by si pro mě budoucnost dle jejich gusta. A myslí si, že to je to pro mě nejlepší. Jenže „oni“ zmínění nebyli pouze mí rodiče ale i teta, strejda, známý od známého … Říkám, na můj život já nemám výběr.

A když jsem se nad mým životem neživotem jednou dobu přemýšlela, chtěla jsem žít už ne jako Vietnamka ale jako já. Bylo mi 18 let. Říkala jsem si buď teď nebo nikdy.

Vybrala jsem si jednou a vybrala jsem si medicínu, i-když naši chtěli budoucí podnikatelku. Nepodařilo se jim to, proto teď běží další díl „Vaše budoucí lékařka“.

Berte to prosím jako deník, ne jako jakousi kampaň, potřebuju již vše vypsat, ve mně se akumulovalo už dlouho. Deník „Vaše budoucí lékařka“ bude mít ještě hafo dílů. Je to deník o životě medičky, Vietnamky, Terky, Plzeňačky ... která si rozhodla, jít proti proudu. Zvenčí to tak neznělo, každý vietnamský rodič by si přál mít doma medika, jen naši ne. Na rovinu, prostě ten medik parazituje 6 let a další 5 let atestace vydělává takový minimum peníze, naši to prostě neudejchli. Nevím, jestli bych vše udýchala i já, ale v tom už jsem 4. rokem.

A více příště.