Jedu si tak vesele v tramvaji a na líbivým růžovým letáčku čtu, že mám darovat pár svejch měkounkejch vajíček. Že prej tak pomůžu nějaký zoufalý paní. Zamyslím se. Můj zlobivý kontokorent vykazuje už víc jak rok ošklivý mínusový položky. Taky bych si chtěla koupit ty roztomilý červený šatičky. Ale hlavně chci pomáhat, jsem přece hodná holka! No, a co kdyby náhodou zrovna ta moje malá X buňka doputovala až k sexy teploušovi Rickymu Martinovi a ten si z ní nechal vyfabrikovat potomka? Takovej happyend by se dvanáctiletý fanynce Olince určitě líbil!
V noci nemůže všech mých sto tisíc vajíček vzrušením usnout. "Možná se nám vyhne ukrutná menstruační smrt!", bublají v podbřišku a už se těší, jak se usídlí v cizím lůně. Mně však začíná být nevolno při představě movitýho doktora, kterej rve do naivního vajíčka retardovanou spermii šedesátiletýho magnáta. Představuju si sama sebe, jak podezíravě prohlížím každý dítě na ulici a hledám svoje rozdaná ovulátka. Úchvatná pohádka o rychlopenězích se v bujné fantazii rychle mění v paranoidní horor.
Ráno napíšu kontrolní email doktorskýmu kamrádovi. Odpoví, ať neblbnu a vylíčí mi děsivé hrůzy, které by hormonová terapie mohla napáchat na mém hypochondrickém tělíčku. Ovulátka si tedy nechám sobecky pro sebe. A představuju si
neplodnou stařenku stojící u ledničky plný embrií, která volá po svým právu na dítě a vytahuje stodolarovky; byznysmena v bílým plášti, kterej jí servilně narve do seschlý dělohy zárodek, co už dvacet let čekal zmrzlej na pokračování svýho příběhu. A ptám se
Bože, toto jsou taky tvoje zázraky?
Anebo jsem tě už jenom přechcali?
