Nedávno jsem porodila druhé mládě. Moje tělo je samou láskou vytahané do všech světových stran. Oči mám napuchlé. Vlasy mastné. Mozek plný prdíků. A k tomu ten chorobný pocit, že se mnou všichni chtějí jenom spát.
"Milá punková matko, co vás na mateřské nejvíce překvapilo?"
Paradox. Toho jak jsem esteticky zprzněná a jak mě všichni chtějí ošahávat.
Vydírají. Pláčí. Kňučí. Neohrabaně se v noci tlačí za mnou pod peřinu. Ze všech stran.
Odstavené mládě z prvního vrhu se špatně maskovanou agresí sápe do náruče, kdykoliv se pokusím nakojit sestřičku. Chce vypudit čerstvě narozeného konkurenta. Malého nenažraného upírka.
Jenže slečna upírka se nedá. Vysává se mě energicky bílou krev. Pořád. Hodinu za hodinou.
A pak přijde domů manžel. Na rozdíl od punkových mláďat je vychovaný. Velkoryse přehlédne, že jsem vykojená. Nenápadně vyčká v koutě. Pevně rozhodnut urvat si po týdnech askeze svůj skormný příděl tělesné lásky.
Jenže! Rozfoukat erotické dusno v posteli, kterou chvíli předtím poblinkal malý upír, se ženou, které právě vydýchává kojící maraton, je úkol přetěžký. I pro sexy alfa samce ploditele mláďat a úspěšného lovce městkých laní.
Punková matka teď ale není laň. Fňuk.
Punková matka je spíše těžkotonážní dojnice. Fňuk, fňuk.
......
A pak je tu ještě pes. Na posledním místě. Páté kolo famílie.
V pradávných časech simulovala potřebu hýčkat nějaké to mládě domácí. Teď už jí zbývá jen nevděčná role psa. Tedy pokorného tvora, na kterém si všichni vybíjejí svoje frustrace.
......
Zato já, já jsem hvězda.
Všechno se točí kolem mě.
Všichni mě chtějí.
Jsem obdivovaná a obletovaná. Žádaná.
Jsem celebrita naší rodiny!
Jsem punková matka.
