V příštím týdnu mi školní povinnosti vyždímají můj už tak opotřebovaný mozek do podoby houbičky neschopné zareagovat na primitivní podněty.
Už se vidím, jak bloumám sychravými ulicemi v šílené psychóze přetíženého studenta. V duchu budu listovat cizími slovíčky úchylného jazyka, kteří páni psycho odborníci používají pro intelektuální onanii při psaní svých těžko stravitelných textů. Četba těchto výplodů je bolavým utrpením. Někdy mám pocit, že se pan autor zabarikádoval v uzavřené dimenzi vlastního oboru, aby mu náhodou nějaký neprofesionální neználek nerozuměl. Jako by text bez absurdních definic a pojmů neměl nárok na prezentaci a uznání mezi slovutnými odborníky. To, co lze vyjádřil prostou větou je třeba zakódovat profesními patvary a ukázat tak široširému světu, že pan autor je velký Někdo, člen spolku Kostrbaté slovotvorby vyvolených intoušů.
A my chudáčci ubožáčci malincí studentíci, kteří se dosud řádně nepřetransformovali do strojotvůrců odporných odborných textů, jsme nemilosrdně válcováni mladými adepty stejnotvorby. Nadšený doktorant, omládlá kopie pana Někoho, ukazuje svým vycvičeným prstem na nejapné vyjádření drzé studentky. Základní esence seminární práce byla popřena, humor jde stranou, kredity se vyděšeně schovaly pod kárající Ríšovou rukou.
Tak hlavně vážnost, pánové. Bez tý to totiž fakt nejde
