Prsíčka, prdelka a mozek

Krása. Co to je?

Plastiková Barbie s žirafím krkem a nafouklýma kozenkama?

Marketa Lazarová?

Chytrá charizmatická ženská?

Porno děva s dokonale vyholenými zákrutami?

Rubensovy celulitické baculky?

Kostnatá klučičí modelka?

Divoženka tančící u ohně?

Práce šikovného plastického chirurga?

Bezzubá babička s průzračnýma očima?

Rozkošně blbounká blondýnečka?

Ta/ten koho milujeme?

Duše?

Tělo?

Výnosný byznys pana Zapletala?

Mýtus ponižující neestetické bojovnice?

Kulturní konstrukt?

Nejsem teoretik krásy. Nejsem aktivní studentka genderu brojící proti jejímu stereotypnímu vnímání. Nejsem ani vyvolená modelína, které by její pohledné tělíčko přinášelo dobrý prachy.

Přesto je krása  něco s čím si hraju.  Co radostně přijímám jako bonusový dárek mládí. Co podvědomě užívám.  A nejsem kvůli tomu blbá ani nafoukaná ani se tím neshazuju a ani tím neshazuju ty, co to tak necítí a nedělají.

Krása, ve své nudné bulvární verzi  se stala nadhodnoucenou předností. Přesto v konečném sčítání životního štěstí rozhodně není trumfem. Je jen bonusem se kterým nějak naložíme. Stejně jako cokoliv, v čem člověk vybočuje směrem nahoru od průměru.Někdo se narodí s IQ vyšším než babylonská věž. Když nebude studovat, skončí jako prodávač uzenýho v masně. Někdo se narodí s talentem kreslit. Když mu rodiče seberou  pastelky bude z něj šedivý úředníček. Holky, co mají to štěstí být v normované škatulce modelek jen užívají to, čím jim sudičky požehnaly. Já bych se jim nesmála a ani neshazovala ty banální soutěže, do kterých se hlásí. My, co nejsme takový žirafy, taky děláme spoustu směšných věcí pro prachy.

Ano anorexie, slyším vás křičet. Co ty ubohý holky, kterým je vzorem třicetikilová slečna na vaječné dietě. Upřímě. Moc se nedivím, že je v kurzu vychrtlá kostřička se speedovou jehlou zabodlou pod jazykem. My obyvatelé západní Sodomy Gomory jsme se totiž ve své blahobytné společnoti  z pohyblivých lidoopů přetransformovali do nepohyblivých prasátek obalených líným tukem pohodlí. Na druhý straně světa, kde mají lidi hlad, asi těžko vyprodukujou zvrhlej ideál zvracící bulimičky.

Holka, která je citlivá a vyrůstá v disharmonický rodině, si vždycky nějakej důvod k tomu, aby se nenáviděla najde. I kdyby po place chodily sedmdesátikilový ženský plný krve a mlíka.