Paní Lilia v dnešním článku na Idnes píše o vyvolaném potratu, jak kdyby se jednalo o nějaký velkolepý spirituální zážitek. Je mi z toho úzko. Jako by na mě vybafla nějaká zákeřná ježibaba se svými lektvary a jedovým srdcem. O to nebezpečnější, že je celá krásná a tváří se na svých webovkách jako ezo víla a průvodkyně ženskou podstatou.
Nechtěná těhotenství bohužel jsou, byla a budou. A s nimi i potraty. Nemá cenu je zakazovat. Není to rozumné. Ničemu to nepomůže.
Jsou situace, ve kterých umím s potrácející ženou empatizovat. Jsou i situace, ve kterých dokážu potrat považovat za nejméně špatné řešení. Ale odmítám je oslavovat. Způsob, jakým o svém potratu mluví paní Lilia mi připadá zvrhlý. Hnusí se mi. Podívejte se sem:
http://ona.idnes.cz/pribeh-klasicky-vs-chemicky-potrat-dug-/vztahy-sex.aspx?c=A140622_122016_vztahy-sex_haa
Potratová pilulka mi moc velkou radost nedělá. Byla bych spokojenější, kdyby byl potrat zahnaný do extrémního kouta. Jen v případě nejvyšší nutnosti.
Protože potrat není žádná veselá storka pro pobavení kámošek o tom, jak jsem si po přiopilé souloži šlehla několikadenní hormonální jízdu. Není to kýčovitá ezoterická seance. Je to něco smutného. Je to ukončení života.
Byla bych ráda, kdyby naše společnost ženy v zoufých situacích neodsuzovala, ale aktivně jim nabízela alterantivu.
Byla bych ráda, kdyby paní, která sama sebe prezentuje jako vysoce spirituální bytost, neprezentovala svůj pilulkový potrat jako úchvatný zážitek, kdy s milovanou bytostí projdu bomba rozlučkovým rituálem. Jen ona, řeka a zmírající plod. Je to podobně pošahané, jako bych svoje dítě ve vzteku do krve mlátila a zároveň mu říkala, jak moc ho miluju. Je to vlastně ještě o stupeň horší.
Láskyplné pápá embryu, které vědomě zabíjím. Lodička na řece pro miminko, kterému jsem právě zakroutila krkem.
Je ta nejzvrhlejší hra na kýč, jakou jsem kdy viděla. A ano, je mi z její veřejné prezentace na internetu na blití.
