V pondělí ráno se nadutý portugalský letadlo rozhodlo po tříhodinovým zpoždění konečně vznést a já nechala v zádech pomerančovníky, kudrnáče, Chispitu a moje zimní prázdniny. Byla jsem opuchlá až za ušima. To ty slzy nasáklý mořským větrem.
Sem tam spadne letadlo a já měla tý noci intenzivní pocit, že tentokrát určitě můj rozjásaný život skončí v boubelatým hovadu Skyeurope. Větrný turbulence, kterýma jsem proplouvali při cestě se smíchaly s hektolitry vína od spolusedícího . Viděla jsem drahokamy a rakoviný buňky a to všechno byla země pode mnou. Bůh si tý noci zdříml na jakýmsi odlehlým mraku a moc se mnou nebavil. V hlavě mi poletovaly noční můry. Zpátky do zimy. Vídeň. Bojím se lítat. Ale je to krása.
Prožila jsem tři týdny totálního volna. Bylo jak na jaře, ale jako bonus všude zrály pomeranče. Tatínek mýho přítele ležel v místní nemocnici. Moc dobře mu nebylo. Jeho obrovský pupek, který dřív připomínal dobře nafouknutou pelotu se scvrkl v sechlý kožovitý převis. Když si prohlížel fotky z loňskýho léta plakal při pohledu na to kulaté nadělení, které mu zdobívalo břicho. "Aiaiaiaiaiai!!! Jak krásný břicho jsem měl!" Křičel a maminka mu servilně krájela kousky dobře vyuzené šunky s iberického prasete.
Tatínka taky bolel zadek a bolel ho hrozně moc. Jeho ochablé "culo" produkovalo tak nesnesitelné utrpení, že plakal a křičel. Říkala jsem si,- dobře že pláče a křičí, takový lidim, co vyjadřujou emoce, se líp léčí rakovina. Ale pak mně to zavřelo hubu. Všechny ty debilní intelektuální konstrukty a žvásty, který jsem si načetla v Česku, abych se připravila, byly šedý a bezduchý a impotentní.Španělská realita se jim vysmívala. Ve Španělsku totiž rakovinu léčíte šunkou z iberickýho prasete a a bolest zadku bílou omáčkou, kterou vám s půlhodinovým zpožděním veselá sestřička naservíruje do žil. Až se vám uleví, váš bodrej spolubydlící z druhý postele, se bude smát a dělat si ukrutnou srandu z vašeho dětinskýho jekotu, bude vás napodobovat a volat :"Aiaiaiaiaiaiaai mamita!". A vy se budete smát, až vám popraskají stehy na břichu.
Kolem štěbetají permanentně veselý sestřičky. Nemají moc co dělat. Vedle každý postele je totiž takový zelený křeslo a na zeleným křesle bydlí osoba, která má pacienta ráda. Nikdo není "solito". Mají zlatý srdce, španěláci, říkala jsem si. Ani když se rozhodnete umřít o půlnoci v nemocnici, neumíráte "solito" protože vedle vás je někdo z rodiny a může vás chytit za ruku, donýst vám vodu, dovést vás na záchod. Nemusíte s každým krknutím zvonit na sestřičku a tý pak zbude energie na úsměv.
Proč to tak není u nás?
Proč nemáme zelený křeslo vedle každý postele?
