Čím víc se namáčí má nevycválaná držka do života, tím důrazněji zjišťuju neblahou skutečnost, že oplývám kvantem odpuzujících vlastností, především pak těmi,kterými jsem jako pubertální teoretik života, bezpečně zachumlaný v maminčiných peskujících sukních, pohrdala.
Jako středoškolská hippie slečna jsem odmítala zatěžovat svoji nebohou mysl školními bláboly. Moje sebevědomí oné doby obcovalo s tukoidní puberťáckou křečí. Místo Olinky na mě ze zrcadla funěl nosorožec. Natíkala mi z toho hlava a akutní záchvaty odpornosti jsem zajídala za psacím stolem. Na této pocintané základně nářků se v rohu hrbil umaštěný sešit s pár nedopočítanými příklady, třemi anglickými slovíčky, poznámkou o Napoleonovi a tuctem znuděných čmáranic. To byly veškeré znalosti, které jsem získala během hodin a hodin a hodin nudy v instituci smrdící papučemi nevyvedených žáků.
Zkrátka, nevěděla jsem nic, ale můj ubohý anděl strážný mi servilně zajišťoval přísun nezasloužených čtyřek. Slečny v prvních lavicích a srdcem dunícím zodpovědností pak občas, i přes ukrutnou snahu o jedničku s hvězdičkou, docílili stejně ošklivého výsledku a jejich vzteklé slzy se rozhořčeně kutálely směrem ke mně. Zlomyslně jsem se smála. Proč vy se neradujete ze čtyřky?
Až mě doběhl prozevlovaný čas. Jakási stěží identifikovaná kontrolka pípla oznámila mi: Dvacet tři let a jeden ročník vysoké školy. Následoval výchovný klip o zešedlé servírce z nonstopu. Dvakrát jsem polkla, pak jsem urychleně prošmějdila svoje já a v jeho bezbřehé lenosti našla pár ubohých, zanedbávaných kousíčků s ambicemi. Po půl roce pravidelného péče, spočívající v docházce do školy a četbě nudných knih, jsem z neškodného ubožátka vypěstovala hysterickou bestii, která mlátí do mého srdce jako by to byl univerzitní gong a křičí: Dělej, pohni, pracuuuj, ještě!
Když jsem nedávno po týdnu učení zmastila jakousi pofidérní písemku, zatímco moje vychytralá spolužačka si na ruku ležérně napsala prostinký vzoreček a se smíchem proplula s plným počtem bodů, zaplavil mě pocit utlačované chudinky a málem jsem ochrnula záští.
Při masochistické sebereflexi zjišťuju, že se pozvolna stávám zodpovědnou, monogamní a konzervativní slečinkou s hysterickými sklony. Zkrátka, jsem noční můrou svých puberťáckých vizí. Odhodila jsem batikované pytle, opustila trávové večírky, poslouchám brakové rádio a místo Learyho čtu Cosmopolitan.
Kam tohle povede?
