Milí lidé jsou v Česku ohroženým druhem. Zasluhují ochranu.

Znáte to. Přijedete odněkud z jihu, ze západu, nebo dalekého východu. Přijedete osmahlí, odlehčení a provonění prázdninovou podívanou. Přijedete krásní a nabití energií. Přijedete domů. Vystoupíte a doufáte, že váš prázdninový opar s vámi zůstane co nejdéle a projasní vás i vaše okolí. 

Nastoupíte do autobusu. Nebo do obchodu. Kiosku. Banky. Na úřad. Rozhlédnete se. Obklopí vás stín zakyslých bledých tváří. Z jejich výrazu čtete podmračeno. Tvrdo. Nepřístupno. Je vám z toho zima. Chcete uprchnout.

Vítejte v Čechách.

STOP!

Dost bylo krititky a sebemrskačtství. To umíme výborně. Hnidopíchat do každé české nedokonalosti. Zakomplexovaně se porovnávat se západem, severem, či jihem. Naivně podporovat mesiáše, kteří rozkryjí naši obludnost a nastolí lepší zítřky. 

Je to s námi fak tak špatné?

Není! 

Vymřeli milí lidé v Čechách?

Nevymřeli!

Ano, je tu dost studených čumáků, kteří zamračeně dřepí ve svém autistickém  mikrosvětě, vyhýbají se očnímu kontaktu, vyhýbají se úsměvům, vyhýbají se dotekům, štítivě se vyhýbají náhodným kolejdoucím. 

Ale žije mezi námi i řada bezejmených milých lidí, kteří nám svými drobnými úsměvy a drobnou přívětivostí prosvětlují dny. Tihle nenápadní, skromní ochotníci dobré nálady se ukrývají rozeseti pravidelně ve všech vrstvách společnosti. Znám jich pár. Třeba baculatou slečnu v květovaných šatech z kavárny na Františkánské. Nebo světlovlasou prodavačku ze zelinářství na Kobližné a její kolegyni ze řeznictví od naproti. 

Určitě se vám také vybavují konkrétní usměvavé tváře prostých lidí, kteří ke své práci přidávají málo oceňovaný bonus. Úsměv. Ochotu. Pohostinnost. Málokdo o nich nahlas mluví. Málokdy je někdo ocení. Málokdy oni sami vědí, jakou službu dělají svým bližním.

Je na čase si jich začít všímat. Aby věděli, že je vidíme. Že si jich vážíme. Že si přejeme, aby se tato pozitivní deviace stala normou. Stačí málo. “Vás úsměv mi dneska zase spravil náladu.” “Je to tak příjemné, vidět takhle usměvavého člověka, jako jste vy.” Určitě existuje tisíc dalších variací k ocenění spoluobčana, který posouvá neutrální slušnost o krok blíž k druhému. Ať už svojí srdečností, vlídností či ochotou. 

A tak si dávám předsevzetí. Budu milým lidem říkat, jak moc milí mi jsou a jak jsem ráda, že je můžu potkávat. 

A co vy? Přidáte se taky?