Začalo to už když jsem byla malinká. Sotva jsem ovládla svoje mohutné nožičky, postavila jsem se před zrcadlo hrála si s Maritkou a Šavlenkou.
Maritka byla můj odraz v zrcadle a byla moc hodná. Šavlenka byla můj odraz v zrcadle, ale byla zlá. Jenže, tyhle dvě hoky od sebe vůbec nešly rozeznat! Obě nosily červený kamaše, měly velkou kulatou hlavu a blonďatý vlasy ostříhaný podle hrnce. Kolikrát jsem byla podvedena zákeřnou Šavlenkou, která využila mojí vrozené důvěřivosti a nechala si vyprávět nejtajněší tajnosti, aby je pak roztroubila do širého světa za zrcadlem.
Když jsem vyrostla o pár milimetrů, začala jsem si všímat fyzických rysů těchto dvou děvčat. Něco se mi nezdálo. Nos! Takovej nehezkej dlouhej nos, kterej hrozil zmutovat se do podoby ošklivého orlího zobáku. Každé ráno jsem tlačila jeho nebohou špičku nahoru a trpělivě jí domlouvala, aby byla hodná. Aby nepadala. Nos se pro mě stal měřítkem krásy a chlapečky k zamilování jsem si vybírala zásadně podle symetrické pravidelnosti jejich dýchacího výrustku. Ano Honzíku. Ty balíčky naducaný láskyplnejma výrobkama jsem ti do lavice strkala, protože´s měl hezkej rypáček.
O pár let později jsem objevila, že mám vystouplý horní pysk a začala toužit po pořádném předkusu. Spodní dáseň jsem pečlivě skládala přes horní a doufala, že za pár měsíců se moje uťápnutá bradička změní v energický kostantý hrbol. V tý době jsem pod vlivem náboženské výchovy žila v citovém celibátu. V deníčku má tučně zdůrazněno: Musím se konečně naučit hezky psát a až do osmnácti se nesmím zamilovat do žádnýho kluka, jenom jako kamaráda!! Během půlroku přísného sebeovládání jsem nezískala ani velkou bradu ani svatozář.
A pak přišly špeky. Bylo mi třináct a během půl roku se moje pubertou nadopované tělo změnilo z výstavního kostlivce na padesátiosmikilové monstrum živé váhy. Nejvíc si dalo záležet na zadnici. Štědrá prdel si usmyslela, že pro budoucí děti je třeba vytvořit pořádnou plovárnu, nejmíň sto centimetrů v obvodu. Boj proti genetickému architektovi se zastarlým barokním vkusem jsem vedla pomocí jablečná diety. Ta mi zničila zubní sklovinu, ale ani její agresivní kyselina nebyla s to stlačit pánevní prostor do úhledných devadesáti cenťáků. Trvalo dalších pár let, než jsem se s existencí ženských rozměrů smířila a objevila úžasné výhody nízko položeného těžiště.
Dneska už se zrcadla nebojím. Vím, že Šavlenka mívá ve zvyku zjevit se v lihovém oparu zároveň s opicí, vlasy pomazanými prasečím sádlem a očima plnýma krvavých žilek. Jako bonus mě upozorní na vzteklou vrásku na bolavém čele a umrlčí bledost okoralého porcelánu. S profesionální jistotou dvacetičtyř let ji poznám a šok z její nevychovanosti spláchnu pod horkou sprchu. Vylezu teprve až ve chvíli, kdy se ze zazrcadlí vyprdelí slečna Maritka.
