Už jsem sebou párkrát třískla o zem po zvlášť agresivním vpádu rudé armády, která v mém podbřišku rozpoutala křečovou válkou a vyždímala moji nebohou dělohu. Je to pár let, co jsem ležela na posteli, řvala bolestí a dýchala jak odulé prase po dvanáctihodinovém maratónu. Kamarádka žmoulala moji umaštěnou ruku a trpělivě čekala, až zabere mísa ibuprofenu, kterou jsem v bolestivým záchvatu spolykala. Odumřely mi nohy a brněly ruce. Když to nejhorší přešlo, naměřila jsem si tlak: 90/50.
A tak jsem si říkala: Aspoň vím, jak veselý to bude přivítat se za pár let s produktem nechráněnýho sexu. Drobounká kamarádka, která zdárně prošla porodní zkouškou a v červenci vytlačila tříapůlkilového macka mě neuklidnila: "Bolí to, jako když máš hodně nepříjemný krámy. Akorát dlouho a vyžmoulá to z tebe všehnu energii. Pak se ti chce na velkou a tlačíš. To už je v poho. Kdyby teda kolem tebe neposkakovaly všechny ty persóny v bílejch pláštích a pořád ti něco nenutily. "
Tahle ženuška otěhotněla nějak mimochodem a její pupek rostl samovolně opletenej nervama ze závěrečnejch zkoušek. Čas a peníze na těhotenský tanec, plavání a podobný srandičky nebyly, takže se mrně vyvíjelo živeno houslovými akordy a teorií o hudebních velmistrech. Melodická směska vyprodukovala vysmátýho golema, kterej ze svý čtyřicetikilový maminky vysává mléčnou šťávu a líbezně, opravdu líbezně to koulí se všema bezdětnejma tetkama okolo.
Porozen byl v okresní porodnici. Místní sestřička kreativně vymyslela zlepšovák, jak ušetřit na pracím prášku a doporučila nebohé prvorodičce nepít, aby náhodou neukápl drobet močoviny na bělostná prostěradla. Doktorce se po šesti hodinách slitovalo dehydrované ubožačky a vpíchla do její drobné ručky potřebné živiny. Kamarádka funěla a táhla za sebou vozíček s kapačkami. Uložili ji do vany. Voda vesele šplouchala a stahy ustávaly. Jejda! Vševědoucí sestřička promluvila: "To se ti jen něco zdá, ty můj hlupáčku." a něžně jí nařídila pokračovat ve vodní lázni. Uplynulo půl hodiny Přicválala porodní asistentka, vnořila plastovou gumavici do otevírajících se hlubin a zděšeně zvolala: " Ustaly stahy!" Unavená žíla rezignovaně přijala netrpělivý oxytocin, což je hormonovej mafián, kterej způsobí, že to všechno frčí rychleji, ale bolí dvakrát tolik.
Svět se zrychlil. Kamarádka v mžiku ležela v jakýsi sterilní místnosti a doktor s mastnou ofinou se jal pižlat otupělejma nůžkama její mezinoží. Nějak si nevzpomněl , že prodádět tenhle decentní úkol je lepší, když rodička tlačí. Tenhle profesionál s krtčíma tlapkama však urputně krájel napnutou kůži v mezičase oddechu tak, aby si to holčina užila a byl to pořádnej "porod".
Když se tlusťoušek konečně prokřičel na svět, jeho zdecimovaná maminka volala po vodě a uzlík života ji zas tak neexcitoval. Milounké pediatričky kolem ní tančily s urostlým krasavečkem , ale ona jen tiše kníkala: "Už se můžu napít?"
Další den v šest ráno ji zbudila rachocením kýblů uklízečka a s ní přicupitala i nalakonavá sestřička: "Už byste se měla osprchovat! To snad zvládnete sama, né?!" Usoudila. A. tupě přikývla a třesoucí se rukou snažila uchopit hrneček s vodou. Nešlo to. Pak vstala, hrdině se dobelhala až do koupelny a tam se svět začal prapodivně vzdalovat a do uší dolehl hukot oceánu. Třísk. "Pomóc"! Zašeptala a sklouzla na vykachličkovanou podlahu smrdící chlórem. Na zadku měla trapnej krvavej flek.
Ano i tak vypadá porod v pyšných luzích a hájích Českého státu. Novorozeňátka nám skoro neumírají, ale zato stále ještě často přicházejí do pošmourných podmínek vydezinfikovanýho zpátečníků s kyselým ksichtem, pro který je rodící žena jen hloupá březí jalovice.
