Chlapi tvrdí, že ženským nerozumí. Že prý náš komunikační kanál je průtokový ohřívač emocí bez logický struktury. Když jsem byla ještě malá a nedůvtipná, jakože to není dávno, tak jsem nechápala, čemu že to nerozumí. Pak jsem sama sebe několikrát přistihla při tom, jak pokládám svému příteli otázky, které by mohly vyhrát první místo v soutěži o pipinovskou demenci.
Šalamoun, donucený vyslechnout něco takového by mi ve své moudrosti místo odpovědi vlepil výchovný políček a předepsal týdenního bobříka mlčení. Vím to. Ale nedá mi to a znovu a znovu se ptám. Hitparádu mojí interní blbosti vede průpovídka: Ty mě neposloucháš, že ne? Neposloucháš!Tak schválně, řekni, co jsem říkala!
Jó, když jsme zamilovali, to ještě byla idylka. Španělsky jsem uměla dohromady pět slov a naše rozpálená komunikaci probíhala na divoké úrovni ruka, noha, výkřik. Za pár měsíců jsem se elegantně přehoupla přes živočišičnou nemohoucnost artikulovat a čerstvě zapamatovanými španělskými slovíčky jsem vysmátého jižana začala nemilosrdně bombradovat . Tehdy pochopil, že rozkošné povídky o ničem se často zvrtávají ve slovní průjem. Vybudoval si tedy filtrační systém, kterým neprojde stolice s řídkou informační hodnotou. Po hodině energického chroptění na téma "Mluvím, tedy jsem" většinou zjistím, že můj monolog ani nedolehl k jeho chlupatému zvukovodu. Znejistím. Vytrhnu přítele z mikrospánku a začnu ho vyslýchat. Jeho automat zopakuje pár posledních slov, já zaskučím, na tři sekundy se urazím a jedeme vesele dál. Kam?
Ke svatbě, patnácti dětem, třem psům, šesti kočkám, rybičkám, slonovi (stačí z porculánu), oranžový kuchyni, za delfínama a na cestu kolem světa a.... a tady někde přítel pozvolna vypíná...
