Hypochondrický autoatlas

Jsem hypochondr.

Už odmala. V pěti letech jsem se maminky zeptala, jak se dělají děti. Vysvětlila mi to a já si uvědomila, že můj pupík byl kdysi  prokrvenou tkaničkou, kterou při porodu pan doktor sadisticky ustřihl. A začala jsem se bát.  Zlobivý pupík se totiž mohl kdykoliv vymotat ven a já vykrvácet! Kontrolní průzkum pupáku a neustálé přesvědčování, že opravdu pokojně hajá ve svém ďolíčku nepříjemně narušoval můj spánkový režim. Pak to nějak přešlo. A pak přišel Autoatlas.

V šesti letech jsem jím ráda listovala. Vzadu byly nějaký obrázky a děda mi vysvětlil, že holčičce na obrázku zapadl jazyk a pán oživuje. Waau! Vykřikl radostně rarach strach a jal se nové téma detailně rozpracovat. Tentokrát byl kreativní. V noci nalákal odpornou můru do svítící snové produkce a ta se nesobecky podělila o hororový díl trapného seriálu Děsivíci. Šáhla jsem si do pusy a místo užvaněného orgánu vytáhla šufle svého zánovního psacího stolu.

 Pak přiletěli ufouni. Ty křivooký mrchy si mě v noci odnášely do svých kajut a dělaly na mně pokusy.  Minimálně půl roku.

 Není divu, že jsem po těchle zážitcích prodělala všechny druhy rakoviny, několik srdečních infarktů a mozkových mrtvic, vykrvácela z odřeniny na koleni a z komářího štípnutí HIV zpozitivněla.

Pořád žiju.

 Divný.

Asi zmutovaná superimunita.